Dotaz:
Chtěla jsem Vás poprosit o radu. Paní D. využívá sociální službu v našem DOZP. Jejím opatrovníkem je obec. Dlouhodobým problémem je občasné zhoršení zdravotního stavu. Pro těžkou mentální retardaci není paní D. schopna dobrovolně podstoupit jakékoliv lékařské vyšetření. V posledních týdnech došlo opět ke zhoršení zdravotního stavu (odmítá stravu, pokud nějakou přijme, tak ji vyzvrátí, trápí ji kožní problémy po celém těle). Opatrovník dal písemný souhlas s lékařským vyšetřením. Paní D. se dobrovolně vyšetřit nenechá. Musíme tedy žádat soud? Pokud ano, jak máme žádost formulovat? Nebo na běžné lékařské vyšetření stačí souhlas opatrovníka? Problém je i s lékaři. Pokud nás ošetřující lékař pošle např. na gastro vyšetření a klientka nebude spolupracovat (musela by být silně utlumena léky, nebo pod narkózou, a tu nelze provést bez předchozích vyšetření), lékař vyšetření neprovede a napíše, že nespolupracuje. Nevíme, jak tuto situaci řešit.
Odpověď:
Situaci opatrovanky je bohužel v tomto ohledu složitá.
Předně - vždy má člověk právo o sobě rozhodovat a také odmítat léčbu a zákroky (činí to mnoho lidí třeba v závěrečném stádiu rakoviny, spousta lidí nenavštíví včas zubaře, necvičí, nedodržuje dietu, nepřestává kouřit atd.). Proti tomu nemůžete dělat nic, jen respektovat. Nicméně, pokud dojde zdravotní stav do takové tíže, že se dá hovořit o první pomoci při záchraně života - máte povinnost ji poskytnout! Ale pokud tomu člověk odporuje, případně předem prohlašoval, že léčbu nechce - Vy (jako medicínští laici) tím nejste vázáni. Lékař rychlé záchranné služby pak ale tento odpor respektovat musí (pokud o něm ví prokazatelně od pacienta).
Pokud Vy byste nezavolali rychlou záchrannou službu, nebo neposkytli první pomoc, můžete být trestně stíhaní za neposkytnutí pomoci. Přivolaný lékař má pak výjimku a může pomoc neposkytnout, když pacient nechce.
Př. pacient cukrovkář přestává jíst; má hypoglykemický záchvat -> podáváte cukr, voláte záchranku, i když Vám dřív tvrdil - chci umřít a odejít na věčnost za manželkou. Pokud by před podáním cukru dřív dorazil lékař, tak pokud by pacient neměl písemné předběžné prohlášení, tak v jeho polokomatickém stavu koná. Kdyby pacient byl při vědomí a říkal - nechce mě být, nechci cukr, odmítám pomoc, tak tady by lékař nekonal nic (resp. neměl by nic konat).
Toto je asi lehce představitelné u zdravých lidí. Ale oprávněně vyvstává otázka v sociálních službách u lidí, kteří nevědí, co se kolem nich vlastně děje a co se může stát, když léčbu odmítnou. V prvním případě má totiž člověk povědomí, že když se nebude léčit, může zemřít a může se svobodně rozhodnout (asi sepíše závěť, vypořádá majetek, poplatí dluhy, skončí v práci, užije si poslední dny... a chystá se "odejít").
Pokud tito lidé sami o sobě už nejsou schopni rozhodovat, protože jejich mozek je nemocný (např. demence), nebo nikdy nebyl v takové plné síle (např. těžká mentální retardace), tak je postup komplikovanější:
- pokud jen trochu ví, co se děje a proč se to děje - má vždy právo se v této věci po zjednodušeném informování rozhodnout. A to i když má opatrovníka, příp. je omezen ve svéprávnosti. Pokud by měl opatrovník opačný názor, musí situaci řešit soud, ale podnět dává buď zdravotnické zařízení, nebo opatrovník. Podnět k řešení konfliktu (mezi názorem opatrovníka a opatrovance), případně schválení právního jednání - udělení souhlasu s ošetřením nemůže dát sociální služba. Resp. nic jí v tom nebrání, ale zájem opatrovance hájí opatrovník; konflikt a tedy stanovení kolizního opatrovníka musí řešit opatrovník, nedobrovolnou léčbu musí řešit lékař.
- pokud pacient nic neví, v jednoduchých věcech může přivolit k ošetření opatrovník (pokud byl soudem k tomuto zmocněn; pokud nebyl - musí prvně žádat soud o rozšíření svých pravomocí). Ke složitějším věcem opatrovník souhlas dát nemůže. Souhlas totiž lékař potřebuje k tomu, aby na pacientovi spáchal trestný čin (ublížení na zdraví, omezení osobní svobody, pokus o vraždu) z tzv. dobrých důvodů. Tedy - laicky - doktor může do někoho řezat (běžně by to byl trestný čin), ale pokud má jeho souhlas a pomáhá to k léčbě, tak je to legální „ubližování“. Souhlas ale není jen papír - musí být vysvětlen přímo postup, musí být úvaha, zda do toho chcete jít. A v konečném důsledku - v poškozeném těle bude vždy žít pacient, tak je složité, aby za něj souhlas dal někdo jiný.
Proto přichází v úvahu tyto možnosti, když jako služba identifikujete potřebu ošetření:
- je to akutní/neodkladné - voláte rychlou, případně přivážíte k lékaři a ten musí poskytnout akutní, příp. neodkladnou péči a to lze bez poučení a tedy bez souhlasu pacienta. Neošetřitelnost je věc, kterou musí umět lékař řešit a je třeba na něj v tomto duchu tlačit (pokud člověk krvácí a je agresivní, zpravidla dostane prvně tlumící léky a hned poté mu je ošetřovaná rána - nelze ho nechat vykrvácet, protože klidně neleží; odmítnutí léčby je zásadní lékařské pochybení).
- je to plánované - tady musí jednat opatrovník - buď s vaší pomocí umíte vykomunikovat účast pacienta „v klidu“, anebo je nutné přesvědčit soud o potřebě zákroku a ten dá souhlas k zákroku i proti vůli pacienta.
- postupně zhoršující se - postup dle bodu 2. do doby, než se situace rozhodne soudem, případně se dříve stane bodem 1 - tak se nečeká na soud, ale řeší se věc akutně.
Souhlas/nesouhlas opatrovníka je vždy jen věcí komunikace mezi opatrovníkem a lékařem. Lékaři někdy souhlas stačí, jindy si ho opatrovník netroufá dát. Lékař má primárně jednat s pacientem, ale jakmile se objeví opatrovník, lékaři raději jednají s ním a pacientovo rozhodování ignorují (ubírá jim to čas a moc nerozumí tomu, proč potřebují „tuny“ souhlasů).
Vaše role je tedy spíše zprostředkovatelská - tlačte na doktory, je-li to akutní; tlačte na opatrovníky, aby situaci řešili brzy; tlačte na opatrovníky, aby tlačili na rozhodování soudu.
Mgr. Radka Pešlová
dle právního stavu ke dni 11. 9. 2019