Kontakt Vyhledávání Privátní sekce
Bezplatná linka pro pečující 800 915 915 Jsme tu pro Vás každý den od 8 do 17
Zavřít Přihlášení

Náš život s babičkou

Náš život s babičkou

Příběh rodiny, která už osm let pečuje o téměř dvaadevadesátiletou babičku. 

„Naší babičce bude zanedlouho dvaadevadesát let. I když už nerozumí číslovkám a svůj věk si neuvědomuje, má moc ráda oslavy, tak jí jednu pořádnou připravíme,“ začíná své vyprávění paní Jitka Pogranová.

„Babi je nahluchlá, proto jsme na ni dlouho mluvili hodně nahlas. Prošli jsme si také obdobím křičení, velmi brzy jsme však zjistili, že pokud v tom budeme pokračovat, přijdeme všichni o hlas a možná i o rozum. Dnes ke komunikaci používáme čtvrtku, na kterou píšeme velkými tiskacími písmeny. Snažili jsme se také babičku rozvíjet a posilovat její kognitivní funkce pomocí speciálního kufříku, z jehož obsahu byla nadšená. V kufříku bylo puzzle, které zvládala skládat, obrázky, jež mohla dokreslovat. Většinu cvičení však už v té době nebyla schopná pochopit. Kupříkladu pexeso se jmény a fotkami známých herců, které měla vždy ráda (Dana Medřická, Miloš Kopecký, Ladislav Pešek), bylo nad její síly. Vůbec je nepoznala.“

Pogranovi žijí v Dobříši. Manžel paní Pogranové je výtvarník, paní Pogranová je původním povoláním inženýrka ekonomie. Když však byly její děti malé, rozhodla se převzít na svá bedra jejich vzdělávání a na patnáct let se stala jejich učitelkou. „S manželem máme pět dětí a naším cílem a přáním vždy bylo, aby byl každý člen naší rodiny spokojený a šťastný. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli pro domácí školu. Když pak děti odešly na osmiletá gymnázia, přibrala jsem si péči o maminku,“ vypráví paní Pogranová.

Rodina o babičku pečuje již osm let, během kterých se její tělesný i duševní stav změnil. „Zpočátku nebyla péče o ni fyzicky náročná. Zvládla ujít pár kroků, pomáhala mi v domácnosti (ráda štupovala ponožky) i při vaření (loupala brambory, cibuli a česnek). Postupně však tyto činnosti dělat přestala. Později se už sama neoblékla, nevěděla, kde je toaleta, nebyla schopná se sama najíst.

Dnes se život celé naší rodiny točí kolem toho, aby měla babi vždy nakoupeno čerstvé pečivo, uvařený čaj a jídlo každé dvě až tři hodiny, aby byl po ruce někdo, kdo s ní půjde na toaletu a pomůže jí tam. Naštěstí máme s manželem úžasné děti, které nás v momentě, kdy vidí, že jsme už moc unavení, pošlou na víkend pryč a o babičku se postarají.“

A co pro rodinu bylo a je nejtěžší? Podle slov paní Pogradové ani tak nejde o to, že by péči nezvládali fyzicky. „Mnohem těžší bylo naučit se být pořád laskaví a milí, zároveň však byla potřeba nastavit si hranice, aby nás to nesmetlo,“ upřesňuje. „Mně samotné byl největší oporou manžel, který po prvních dvou týdnech, kdy jsem s babičkou spala v jednom pokoji, v noci k ní vstávala a vodila ji na toaletu, zakročil a rozhodl se, že babička bude spát sama, a abych se vyspala, dáme jí na noc plenku. Nejprve jsem se tomu bránila, ale pak mě dohnal nedostatek spánku a já s tím souhlasila. S odstupem času vím, že to bylo moudré rozhodnutí. Babi si na samostatný pokoj rychle zvykla a usínala s plyšáky a panenkami.

Myslím, že babičku teď nejvíc aktivuje vědomí, že je součástí rodiny,“ říká paní Pogranová.  „Když všichni sedíme u stolu a před jídlem se držíme za ruce a zpíváme, svítí jí oči. Často nám potom říká, jak nás má ráda. Několikrát za den slyším: „Ty jsi hodná, Jituško!“ Říká tak všem, kdo se o ni starají.“

Nabízí se samozřejmě otázka, zda někdy rodina uvažovala o tom, že by babičku dali do nějakého specializovaného zařízení. „Ano, bylo období, kdy byla babi nepříjemná a panovačná. Jedna z našich dcer ji nemohla vystát, dnes už ale zmoudřela, a i babička se změnila. Důvod, proč ji máme doma, je také můj tatínek. Zemřel mi na LDN. Sice v krásném prostředí, pro maminku ale nic takového nechci. Budu o ni pečovat až do konce,“ uzavírá své povídání paní Pogranová.

Autor originálního textu: Ladislav Vencálek

Zdroj: Noviny Pečuj doma