Kontakt Vyhledávání Privátní sekce
Bezplatná linka pro pečující 800 915 915 Jsme tu pro Vás každý všední den od 9 do 17
Zavřít Přihlášení

Desatero při péči o člověka s Alzheimerovou chorobou

Desatero při péči o člověka s Alzheimerovou chorobou

Při péči o osobu s Alzheimerovou chorobou musíme být neustále ve střehu. Dodržováním několika základních pravidel však můžeme předejít mnoha problémům.

  1. Ze všeho nejdříve doporučujeme odstranit z místnosti, kde nemocný tráví čas, všechny předměty, které nějakým způsobem překážejí. Nemocný člověk má totiž čím dál více potíží s pohybem a mohl by se velmi snadno zranit. Dobré je také snížit prahy. Nemocní se totiž časem začnou tzv. „šourat“ a vyšší práh pro ně může představovat nepřekonatelný problém.
  2. Důležité je také zabezpečit plynové a elektrické sporáky stejně jako jiné spotřebiče. Způsobem takové ochrany může být přikrytí ovládacích knoflíků u sporáku a trouby, mikrovlnnou troubu a rychlovarnou konvici postačí vytáhnout ze zásuvky. Myslet bychom měli také na boiler a snížit jeho teplotu pod 50 stupňů, čímž zabráníme opaření.
  3. Doporučujeme rovněž odstranit zámky a klíče ze dveří některých místností, aby se v nich nemocný nezamkl. Zároveň nesmíme zapomenout na zabezpečení prostor, kde hrozí potenciální nebezpečí (např. koupelna s napuštěnou vanou). Klíče, ale také peněženky a doklady je pak dobré mít někde, kam se nemocný nedostane. Lidé s Alzheimerovou chorobou totiž mohou různé předměty přemístit nebo schovat, aniž si to uvědomují. V uzamčené místnosti a mimo dosah uchováváme i prací a čistící prostředky, léky a zápalky.
  4. Nemocný člověk by v žádném případě neměl řídit. Je možné, že se této činnosti nebude chtít vzdát, musíme se však snažit udělat vše pro to, aby nesedl za volant. Auto proto necháváme zamčené a klíče schované, parkujeme ideálně tak, aby nemocný auto neviděl. Je zkrátka potřeba být trpělivý a zkoušet vše možné.
  5. Nemocný se chce často vypravit na procházku, nechat ho však jít ven samotného není dobrý nápad. Lidé s Alzheimerovou chorobou totiž bývají neklidní a zmatení, takže často zabloudí. Doporučujeme vám proto pořídit mu náramek s jeho jménem a adresou a dohlédnout, aby jej nosil. Můžeme také požádat sousedy, aby nám dali vědět v momentě, kdy uvidí, že je nemocný sám venku.
  6. Lidé s Alzheimerovou chorobou potřebují pomoc s každodenními běžnými úkony, které je možné přetavit do pravidelných rituálů. Když si například každý den sedneme s nemocným k večeři, můžeme kontrolovat, zda pořádně jí a zároveň mu dopřát naši společnost. Pravděpodobně také narazíme na problém s oblékáním. S postupem nemoci se totiž snižuje schopnost se rozhodovat, a tak si nemocný často nedokáže vybrat, co si vzít na sebe. Když mu ale pravidelně připravíme hromádku s oblečením a poradíme, kam si má co obléknout, ušetříme mu velké trápení. Veledůležité je také kontrolovat, zda si nemocný pravidelně bere své léky. V tomto případě se nedá spoléhat na to, že si to ohlídá sám.
  7. K projevům Alzheimerovy choroby bohužel patří chování a jednání, kterému nerozumíme, které nás rozčiluje a třeba i odpuzuje. V takovém případě se zhluboka nadechněme, uvědomme si, že se jedná o projev nemoci a že nemocný své chování neovládá. Snažme se s ním mluvit vždy vlídným a klidným hlasem. Je sice dost možné, že neporozumí tomu, co říkáme, může ale intenzivně reagovat na tón našeho hlasu. Nejde tak ani tolik o to, co říkáme, ale jak to říkáme. Používejme také spíše oznamovací věty a vyhýbejme se otázkám. Místo otázky „Nechceš se jít vykoupat?“ použijeme spíše větu „Tvoje koupel je připravená, tady máš ručník“.
  8. Tento bod se týká naší schopnosti nemocného rozptylovat. Představme si situaci, kdy se nemocný rozhodne, že nutně potřebuje jít sám ven. Doporučujeme neptat se ho, kam chce jít, ani mu neříkat, že sám nikam nesmí. Místo toho ho raději požádejme, aby nám před svých odchodem pomohl například složit prádlo nebo uklidit nádobí. Tím ho totiž rozptýlíme a on si na svoji výpravu už ani nevzpomene.
  9. Člověk s Alzheimerovou chorobou často není schopen rozlišovat mezi minulostí a přítomností, může dokonce zapomenout, kdo jsme. Víme, jak náročné a těžké to může být, snažit se však za každou cenu uvést věci na pravou míru nefunguje. Nemocný člověk nevnímá realitu a našemu vysvětlení neporozumí. Trváním na reálných skutečnostech ho navíc můžeme dostat pod velký stres. Když nám proto bude nemocný tvrdit, že musí zavolat svému tatínkovi, který je však už dlouhá léta po smrti, nevymlouvejme mu to. Můžeme mu říct, že tatínkovi zavoláme později, protože teď určitě není doma, a zabavit ho něčím jiným.
  10. A poslední rada na závěr. Abychom zabránili tomu, že se nemocný bude nudit, připravme mu na každý den nějakou činnost. Nemocný totiž často neví, jak se svým časem naložit a pro jakou činnost se rozhodnout. A tak společně můžeme péct koláč s tím, že nemocnému svěříme tu část přípravy, kterou zvládne. Cílem je totiž to, aby měl z činnosti radost, nechceme ho uvrhnout do deprese z toho, že mu něco nejde. Skvělým nápadem je i společná procházka nebo jakákoli jiná fyzická aktivita. Pravidelný pohyb totiž zmírňuje neklid a zlepšuje spánek.

Péče o osobu trpící Alzheimerovou chorobou je náročná a samozřejmě se může stát, že už nebude v našich silách ji zvládnout. V takovém případě se nebojme obrátit na specializované služby, které jsou v našem okolí. Pomoc a podporu totiž potřebuje nejen nemocný, ale také pečující osoba.