Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Péči à la tchèque neznají

10. ledna 2019

Požádali jsme naši kolegyni, která střídavě žije ve Francii a v ČR, aby nám zprostředkovala vhled do situace v zemi galského kohouta. Zadali jsme jí, aby si povšimla zejména situace v domovech důchodců, jak kvalitní je tam péče a nakolik je finančně dostupná. A také, jak to je s pečováním doma, zda pečují samotné rodiny nebo spíše najímají pečovatelskou službu, případně migranty. 

Novinářka a spisovatelka Ladislava Chateau nám napsala, že Francie je obecně stále ještě považována za zemi s jedním z nejdokonalejších sociálních systémů. „Jedni ji za to chválí, jiní se pošklebují. Nicméně, já nejsem politik ani ekonom, snažím se jen zachytit jevy, které mne obklopují a tíží. Nájezdy na francouzský sociální stát, zvláště s vlnou masové migrace, vzbuzují každopádně oprávněnou obavu a nevoli Francouzů, zvláště jde-li o osoby, abych se přidržela obecné terminologie – ekonomicky neaktivní části společnosti… Ale právě teď odjíždím do Paříže, tak věci, které vás zajímají, přesněji zjistím a napíšu článek odtam,“ dodala ještě.

A po týdnu přišel z Paříže následující text:      

Život s náramkem

 a chemická kazajka

Ve Francii je přibližně 10 500 établissements pour personnes agées, zařízeních pro osoby v pokročilém věku, průměrný věk jejich obyvatel je 87 let. Získat ale místo v některém z nich není vůbec snadné. V oblasti Ile-de-France, „Francouzský ostrov“, administrativní region, v jehož centru leží Paříž, činí přibližně 1 857 až 2 600 eur měsíčně, pokud však jde o soukromé zařízení, cena stoupá na 3 000 až 4 000 eur, jak už před lety uvedl celostátní deník La Croix ze 7. února 2013. Od té doby se situaci ještě zhoršila. Takové částky nejsou často pro potřebnou osobu ani její blízké únosné, a tak se musí často přikročit buď k prodeji, či pronájmu nemovitosti, pokud žadatel vůbec něco vlastní. A stejné číslo La Croix připomíná známý paradox, že nemocnice je finančně výhodnější – pacient hradí jen 10 procent nákladů a ze zdravotního pojištění jde zbytek, tj. 90 procent. V domově důchodců však resident hradí plných 60 procent (i více) nákladů spojených s jeho pobytem. A přesto situace v nich není ani zdaleka ideální, chybí: personál. Jeden z příspěvků, který vyšel v La Croix z 23. září 2017, píše, že situace v domovech důchodců je neudržitelná, není výjimkou, že pět ošetřovatelek musí za dopoledne zvládnout 58 toilettes, umýt, obléknout, učesatA tak se přistupuje někdy k podivným metodám, připomínající polovojenský režim, ustavičnou kontrolu; deníku Le Monde z konce února 2013 svěřil jeden z obyvatel: Je to život s hlídacím náramkem, nemůžeme se najíst, kdy chceme, nemůžeme jít spát, kdy chceme. (…) Možná jsou to silná slova, ale já ta zařízení považuji za věznice. A jiný dodává: je to camisole chimique, přehnané předepisování a konzumace sedativ… Pro úplnost dodávám, že 20. září letošního roku uvedla francouzská televizní stanice France 2 reportáž s názvem Domovy důchodců: kdo profituje z našich zestárlých spoluobčanů? Reportéři konstatovali hrůzné poměry, zejména v soukromých zařízeních s půvabnými názvy Corian, Orpea a Opaline – za tři až čtyři tisíce eur měsíčně svěřené osoby konzumovaly snídani, oběd a večeři v hodnotě 4. 35 eur denně (v přepočtu asi za naši stovku!). Autoři reportáže skrytou kamerou natočili i zoufalé hygienické poměry a nemohoucí dezorientované starce, jak hodiny a hodiny bloudí po prázdných opuštěných chodbách jednoho z uvedených domova důchodců. Reportáž potvrdila, co dávno mnozí tuší, že podobná zařízení mohou být i výnosný bysnys.        

Šesté patro

a zadní schodiště

Není tedy divu, že Francouzi, stejně jako lidé v jiných zemí, chtějí stárnout raději doma, a to i v případě fyzického postižení. Situace ve Francii v přístupu k péči je poněkud specifická, je dána historicky a lze říci, že jde spíš o tíživé dědictví; v zemi galského kohouta se jen výjimečně setkáte s domácí péčí à la tchèque, tedy, že se stará a pečuje rodina. Rozdíl mezi francouzským a českým pojetím péče je patrný už při výchově dětí, většina matek se vrací do práce po třech měsících od narození potomka, a ten je v lepším případě odkládám k nourrice, chůvě, v horším do jeslí, pak mateřské školky, celodenní školy a jiných hlídacích podniků. A zdaleka nejde jen o rodiny s nízkými příjmy. Obecně platí přesvědčení, že děti vychovává někdo jiný, k tomu určený – instituce, vyškolený personál, najatá au-pair. V devatenáctém a na počátku dvacátého století to byly často kojné, chůvy, které žily přímo v dobře situovaných rodinách, ale oblíbené byly i kojné a chůvy na venkově, kam byly děti často za drastických okolností umísťovány, bez kontaktu a vztahu s rodiči. Také katolické školy a internáty pro děti z lepších rodin mají svoji pohnutou historii… Na systém různých garderies jsou Francouzi velice pyšní, považují ho za velkou vymoženost a přínos k emancipaci ženy, matky jsou osvobozeny, a mohou se tak co nejrychleji vrátit do zaměstnání; rodiče mají svoji profesi, kariéru, zájmy a v těch nesmí být kráceni. A z toho pohledu je nazírána i péče o rodiče v pokročilém věku nebo jiného člena rodiny, který je nějak znevýhodněný, a proto se v posledních letech velice rozmohla les aides à domicile – domácí péče. Jak jsem již řekla, ve Francii není pomocnice v domácnosti nic nového, navazuje na dlouhou tradici; maisons bourgoises s tím počítaly a fenomén šestého patra, stejně jako zadního schodiště byl mnohokrát popsán v literatuře, komůrky na šestém podlaží, daleko od plyšových pokojů, byly vyhrazeny jen gens de maison, služkám, panským, kuchařkám, krátce: domácímu personálu. Velice výstižně ten fenomén odráží i francouzský jazyk, jen namátkou uvádím několik výrazů, se kterými se lze setkat – servir quelqu´un, posluhovat někomu už naznačuje hierarchické postavení jednoho vůči druhému, ještě horší je la bonne à tout faire, děvče pro všechno, které se postupně změnilo na la femme de ménage, hospodyni, v posledních letech se ustálil výraz l´emploi familial, domácí zaměstnanec, ale vžil se i nový výraz soignante, pečovatelka, konečně i au-pair, děvče na hlídání je z francouzské provenience; tyto pracovní síly vyhledávaly a doporučovaly různé zprostředkovatelny. Ale protože se service, služba snadno měnila na servitude, otročinu, vzniká koncem 19. století snaha zlepšit podmínky této společenské vrstvy; usiluje se o přijetí zákona o sociálním zabezpečení, o uznání pojmu pracovní úraz a jeho finanční odškodnění, usiluje se o stanovení pracovní doby i o nárok na odpočinek atd. – začíná proces syndicalisme, vstupu do odborů, protesty a mítinky, zvláště významný byl proti zneužívání domácí práce, který proběhl 23. prosince 1908 v Salle Wagram v Paříži, sálu, kde se odjakživa konaly koncerty, výstavy, ale i sportovní utkání a politické manifestace.

Moderní

otroctví

Práci pečovatelek a jiných pomocnic odjakživa vykonávaly ženy v tísnivé hmotné situaci. Ani dnes tomu není jinak, nejčastěji tuto práci vyhledávají ženy-muslimky ze zemí Magherebu, mnohdy jen málo integrované do francouzského prostředí, ale v posledních letech přicházejí v hojném počtu i Filipínky a Eritrejky, tamní chudoba je nutí k odchodu ze země. Jejich odměna za namáhavou a fyzicky těžkou práci bývá ve Francii velice nízká, zpravidla jen 1 000 eur měsíčně; pečovatelky často běhají z jedné rodiny do druhé; pracovní smlouvy podepisují přímo s rodinami, které je zaměstnávají. Jedna mladá žena z Manilly v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Culture nedávno uvedla, že tuto práci několik let vykonávala v pařížské rodině, která bydlela v prestižním 16. okrsku, pracovala od sedmi hodin ráno až do rozbřesku druhého dne, poslední dva roky nedostávala žádnou finanční odměnu, rodina jí dokonce odebrala i pas… Vzniká nová neblahá situace, France-Culture v pořadu z 9. května letošního roku hovoří o esclavage moderne, moderním otroctví, kdy péče se změní v nevolnictví. Soudy každoročně řeší několik takových kauz. A proto Sylvie O´Dy založila Výbor proti otroctví, ve zmíněném pořadu říká, že od roku 1998 řešili 650 až 700 případů drastického zneužívání domácí práce, nejvíce, podle jejích slov, jsou ohroženy dívky-cizinky, kterým nějaká agentura naslibuje, že za pomoc a péči v domácnosti budou moct v Paříži studovat, mít byt atd. Realita může být ale docela jiná.  

Madame,

Monsieur

Francouzské rodiny, které si to mohou jen trochu finančně dovolit, najímají pečovatelskou službu pro své zestárlé či invalidní příbuzné, kteří odmítají jiná sociální zařízení. Pro úplnost dodávám, že jen zřídka je vidět to, co u nás doma, že by se rodina sestěhovala do dvou pokojů a třetí vyhradila svému blízkému, a ten zůstal i nadále členem rodiny. Nemluvě vůbec o sestěhování do jednoho bytu, protože maminka už nemůže být sama, je něco zcela nevídaného. Nikdy jsem se ve Francii s tímto jevem nesetkala! Naopak. I ti, jejichž bytová situace není zdaleka tísnivá, si jen výjimečně své bezmocné bližní ponechávají doma, většinou vyhledají pečovatelku, která se o mamam i papa postará; není vůbec výjimkou vidět devadesátileté i starší Francouze, jak bydlí sami ve svých domech či bytech, což někdy končí i tragicky, zvláště v době letních veder. Vzpomínám si, jak v roce 2003 došlo ve Francii k šokující situaci, během mimořádně horkého léta zemřelo 15 tisíc osob ve vysokém věku na přehřátí organismu, nejohroženější byli ti, kteří bydleli sami v podkrovních bytech… Neméně šokující ale bylo, že jejich dospělé děti a vnuci po návratu z prázdnin ostře napadali vládu, že se o jejich blízké náležitě nepostarala, nezařídila to a ono…

Ale zpět k pečovatelské práci, která je velice obtížná v mnoha směrech, je to pomoc člověku, který je bezmocný, nebo jeho možnosti i síly jsou velice omezené. Ten, kdo vstupuje do jeho prostředí, jeho velice intimní sféry života, musí být nadán nejen fyzickou zdatností, ale i značnou věcností a trpělivostí, přesto je tato práce často považována za ponižující. Ani vzájemný vztah mezi zaměstnavatelem a pečovatelkou nebývá jednoduchý, je to vztah nadřízeného a podřízeného, jeden je závislý fyzicky a druhý finančně, je to „moc v bezmoci“; vztah nadřazenosti a podřízenosti se projevuje i v mnoha směrech, jen pro ilustraci: zaměstnavatel je vždy oslovován Madame nebo Monsieur, ale pečovatelka jen křestním jménem: Aniko, Djamilo, Fatimo… 

Vzniká

nová vrstva

Situace se komplikuje i tím, že cizinky jsou často nekvalifikované, neumějí dobře francouzsky a jejich slovní zásoba se omezuje jen na holé věty či pouhé výrazy, například: Sprcha. Nebo o něco lépe: Musíte si sednout, abych vás mohla osprchovat. Jedna starší žena se vyjadřovala o své pečovatelce poněkud příkře: dělá jen svoji práci, nic jí nedlužím. Jiní konstatují, že zaměstnanec a pečovatelka vlastně nemají žádné společné téma, o kterém by spolu mohli mluvit. A jindy Madame sděluje Christelle Avril, autorce knihy Les aides à domicile, Pomocnice v domácnosti (vyšla v roce 2016 v internetové podobě), že pečovatelka nemůže odejít dříve, dokud neuklidí použité pleny. Pečovatelka se mnohdy zaměňuje za uklízečkou… Zatímco pečovatelky často přiznávají, že když jde jen o nakrmení či jinou pomoc při stolování, tak je to skvělé, jde o un acte noble.

Profesionální péče není věru jednoduchá, často zasahuje a ovlivňuje soukromí i osobní život toho, kdo ji vykonává; přílišné sblížení a obětování se pro svého „patrona“ může být pro ženu-pečovatelku ohrožující, jak pro její rodinu, tak výchovu dětí i vlastní budoucnost. Z historie víme, že dříve a – jistě ne náhodou – tuto práci vykonávaly převážně neprovdané a bezdětné ženy. Odborníci na tuto problematiku doporučují, aby pečovatelky, vstupujících do cizího prostředí, byly empatické, ale aby si přesto zachovávaly od svých zaměstnavatelů jistý odstup. Pro úplnost ještě dodávám, že v současné době je ve Francii asi 500 tisíc „profesionálních“ pečovatelek a jiných domácích pomocnic, je tedy jisté – vzniká tady nová sociální vrstva à la prolétarienne, kterou už rozhodně nelze přehlížet, v 99 procentech jde o ženy nedostatečně odměňované, najímané často jen na práci časově omezenou a nejistou. A nezřídka přetěžované, dokonce i zneužívané.  

Ladislava Chateau, Paříž

Zdroj: Noviny Pečuj doma