Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Náš život s babičkou

9. ledna 2019

Paní Jitka Pogranová se před časem zúčastnila setkání pečovatelů a pečovatelek, jež uspořádalo Pečuj doma v Mahenově knihovně v Brně. Na její podnětná vyprávění o životě její rodiny s dvaadevadesátiletou babičkou nás upozornil dlouholetý spolupracovník MUDr.  Zdeněk Kalvach: Snad pomůže těm, kteří s péčí o své blízké začínají…”    

„Naší babičce  bude už  brzy dvaadevadesát. Oslavy má ráda, i když už neví, co číslo 92 znamená,” konstatovala paní Pogranová. „Babi je nahluchlá, takže musíme mluvit velmi nahlas. Prošli jsme si obdobím křičení, ale brzy jsme zjistili, že bychom zničili sebe, proto raději píšeme na velkou čtvrtku velká tiskací písmena. Asi před dvěma lety jsem objevila kufříky na posílení kognitivních funkcí. Byla jsem z nich nadšena, všechno tam je připraveno, připomnělo mi to předškolní tvoření s našimi dětmi - skládání puzzle, dokreslování obrázku. Ale pro babi už to v té době nebylo, většinu věcí nebyla schopna pochopit, natož udělat. Překvapilo mne, že i herce, které dobře znala, už nepoznala. V kufříku bylo pexeso se známými tvářemi z jejího aktivního života, Dana Medřická, Miloš Kopecký, Ladislav Pešek...Když přemýšlím o tom, co by nám pomohlo v době, kdy ještě byla schopna trochu komunikovat a být mezi lidmi, bylo by to něco jako školka pro malé děti - místo, kde by babi aktivně strávila dopoledne a my bychom věděli, že máme nějaký čas pro nás a jí je dobře. Máme v našem městě hezký domov seniorů, tam bych si představovala takovou dopolední školku pro babičky a dědečky...“

Pogranovi žijí v Dobříši. Manžel paní Pogranové je výtvarník, paní Pogranová je původním povoláním inženýrka ekonomie.  Odhodlala se převzít na svá bedra i školní vzdělávání svých dětí. „Jsme velká rodina s pěti dětmi a nyní i s babičkou, o kterou se staráme osm let,” konstatovala paní Pogranová na onom semináři. „Vždy pro nás bylo důležité, aby se každý člen naší rodiny cítil štastný a spokojený. I proto jsme se rozhodli pro domácí školu. Tím jsem se já, jako maminka stala na patnáct let učitelkou... Děti postupně odešly na osmiletá gymnázia a při domácím vzdělávání našich dvou posledních dcer jsem přibrala i celodenní péči o mou maminku. Vzali jsme si ji k nám domů a zároven přestavovali dům po rodičích, aby měl každý z nás aspoň nějaké soukromí, naštěstí to šlo...”

Během oněch osmi let se měnil tělesný i duševní stav babičky Marie...

„Zpočátku nebyla péče náročná fyzicky, maminka vážila 50kg a byla ještě schopna pár kroků ujít, ale psychicky to náročné bylo, protože celý den mluvila a mluvila nesmysly a vůbec nechtěla být sama. Taky byla schopna pomoci mi v domácnosti: oloupat brambory, cibuli, česnek, občas zaštupkala ponožky. Postupně tyto práce dělat přestala. A pak už se sama neoblékla, nevěděla kde je toaleta, přestože žila v tomto domě přes šedesát let a toaleta byla stále na stejném místě. Nebyla schopna se sama najíst, všechno jsme mixovali a krmili ji. A tak řadu let se život celé rodiny točil kolem toho, aby babi měla vždy koupené čerstvé pečivo, uvařený čaj, jídlo každé dvě až tři hodiny, aby vždy byl po ruce někdo, kdo s ní půjde na toaletu a pomůže jí tam. Naštěstí byly naše děti úžasné a když viděly, že my s manželem jsme přepracovaní, poslaly nás na víkend pryč a o babi se postaraly...”

Co bylo v oněch letech nějtěžší?

„Snad ani ne tak zvládat péči fyzicky, jako spíš - naučit se být milý a laskavý, ale rozhodný a nastavit hranice, protože jinak by mě to úplně pohltilo a smetlo. V tom mi byl oporou manžel, který po dvou týdnech, kdy jsme si babi vzali k nám domů a já s ní spávala v pokoji, abych k ní vstávala a vodila ji na toaletu, rázně zakročil a řekl dost, babi dostane plenky a bude spávat sama. Teď vím, že to bylo moudré rozhodnutí. A babi si také zvykla, v noci spala sama, měla u sebe plyšáky a panenku...”

Demence ve stáří postupuje, je nezadržitelná, nicméně její postup lze aspoň zpomalit...

„Myslím, že babičku nejvíce aktivuje, když ví, že je součástí rodiny,“ konstatovala paní Pogranová.  „Když sedí s námi u stolu a před jídlem se držíme za ruce a zpíváme, svítí jí oči. Často nám říká jak nás má ráda. Několikrát za den slyším Ty jsi hodná, Jituško! Říká tak všem, kdo se o ni starají...“

Uvažovali jste, že byste babičku svěřili do péče některému z ústavů?  

„Ano. Bylo i období, kdy babi byla nepříjemná, panovačná, jedna z dcer, když byla malá, nemohla babičku vystát, dnes, postupem let, dcera zmoudřela  a babi se změnila. A já mám před očima svého tatínka. Umřel mi v eldéence, v krásném prostředí, ale, víte, nejhorší je chodící Alzheimer... Nedivím se až tak tomu, že někde své pacienty, či snad klienty kurtují, nebo jim dávají léky na zklidnění.  Nevím, proč utíkají, snad je to touha po svobodě... Naše babička ale po lécích jančila, léky působí chvíli a pak jsou návykové, dnes jí dávám meduňku a hladím ji... před půl rokem byla na operaci, o níž dnes již nic neví. Držela jsem ji za ruku, abych byla první koho uvidí... Ne, nechci, aby babička umřela na hadičkách. Moc bych si přála, abychom péči o babi dokázali dokončit a doprovodili ji na druhý svět...”

Pár dní po brněnském semináři přišel mi email:

„Maminka mi umírá. Omlouvám se, že teď nebudu schopna dokončit náš rozhovor, jakmile to bude možné, pustím se do odpovědí na další otázky.”

Myslím, že není třeba. Pro představu našich čtenářů to jistě dostačuje.

Ladislav Vencálek

Zdroj: Noviny Pečuj doma