Pečuj doma

Příhlášení uživatele

Sledujte nás i na Facebooku!

Bezplatná poradenská linka

Pečuj doma: 

800 915 915

Noviny Pečuj doma

Přečtěte si
Noviny Pečuj doma.

Pokyny pro začínající pečovatele

Z hodnocení kurzů:

„...Struktura, program, vedení, náročnost, vybavení, erudice lektorů, splňovaly veškeré atributy pro akci, jež měla neoddiskutovatelný přínos pro všechny účastníky. Atmosféra, ve které kurz probíhal, měla velmi blízko k setkání přátel. Vaše počínání mi dává smysl a věřím, že se najde příležitost setkat se při realizaci dalších akcí.“

Zdravotní péče v domovech seniorů a nedodržování lidských práv

7. 9. 2017

Poslední dobou se množí zprávy, že v domovech pro seniory se nemohou dostat klienti k lékaři. Intervaly návštěv lékaře v domovech se prodlužují a klienti čekají se zdravotními problémy často až do jeho návštěvy. V leckterých zařízeních provádí personál navíc jakýsi předvýběr, a pokud pracovnici domova nenaznají zdravotní problém klientů za závažný, ani je k lékaři nenahlásí. Že se leccos při tom zanedbá, nebo že lékař přijde někdy už pozdě, je zjevné. Kde jsou příčiny? Co s tím? A jak pomoci tuto situaci řešit? S otázkami jsme se obrátili na naši spolupracovnici Mgr. Radku Pešlovou.

Stáří přináší nejen moudrost a pochopení, ale bohužel někdy také bezmocnost a popření základních lidských práv.

Ve stáří (a nejen v něm) se může stát, že se člověk stane závislým na pomoci druhých. Zpočátku potřebuje jen trošku pomoci v domácnosti, později potřebuje, aby za něj složité věci někdo vyřešil a v pozdějším věku či s prohlubující se nemocí se přestává orientovat, komunikovat, pohybovat a zůstává odkázán plně na pomoc někoho druhého. Pokud takovýto člověk nemá dostatečně schopnou rodinu, která by se o něj v domácím prostředí mohla postarat, přichází na řadu pomoc formou poskytování pobytové sociální služby (domov pro seniory, domov se zvláštním režimem atd.).

Takovýto senior se přestěhuje do pokoje v domově a péči mu zajišťuje plně tamní personál… A tady začínají otázky.

Většinou se člověk do zařízení nedostane v plné síle; v době, kdy je schopen se hájit, říci si co potřebuje, polemizovat o tom, zda mu bylo či nebylo vyhověno, volat účinně o pomoc, domáhat se péče a ošetření. Psychický stav se zhoršuje s dlouhotrvajícím odloučením od rodiny a výměnou přirozeného domácího prostředí za celodenní péči v zařízení (někdy až hanlivě nazývané v ústavu). Takovýto stav samozřejmě může i zhoršit celkové zdravotní obtíže člověka. Na jednu stranu je senior pod dohledem, monitorován, kontrolován, motivován, aktivován, ale na druhou stranu může být také jeho stav bagatelizován, zlehčován, ignorován, neidentifikován. Vždyť kolem něj se nepohybují lékaři, ale pečovatelky a sociální pracovnice, které mají různý pohled na zdraví lidí. 

Na hranici trestnosti

Pokud si takový senior začne stěžovat, tak pracovnice sociálního zařízení mají pomoci. Klient ale často neví, co mu je, co by potřeboval, a jen naříká, naznačuje a někdy jen prosí o pomoc, i když zjevně nemusí být někdy vidět, že trpí. Kdyby byl doma, při síle, při vyrovnaných duševních schopnostech, asi by si objednal odvoz a jel k lékaři. V zařízení to ale takhle nefunguje. Klient je tu, protože už si sám většinou pomoc nezavolá, sám nedovodí, že se mu děje něco méně či více závažného. A když je personál pozorný, tak může včas pomoci, ale bohužel se také může stát, že zásadním způsobem poruší klientovo ústavní právo na bezplatnou lékařskou pomoc, nebo se dopouští jednání až na hranici trestnosti neposkytnutí pomoci.

Předně je třeba říci, že každý má ústavní právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči[1] a současně všichni mají povinnost poskytnout pomoc ve vážnějších případech ohrožení života či zdraví[2]. A v rámci kvalitního poskytování sociální služby musí pracovníci pomáhat uplatňovat práva svých klientů.

Hranice mezi pomocí a neposkytnutí pomoci je velmi tenká a pro pracovníky služby není vůbec lehké se vznikajícími situacemi pracovat, tak aby si byli jistí svým postupem nejen ve vztahu k trestnosti jejich případného pasivního postoje (neřešení situace), ale také k tomu, že jsou to právě oni, kdo profesně pomáhají naplňovat klientovy práva na lékařské ošetření (a to i při banálnějších stavech).

Samozřejmě, že i osoba, která si stále na něco stěžuje, i hypochondrický člověk, má, často mnohdy zbytečně, právo kdykoliv zajít k lékaři a také tak často činí. Ošetření lékařem je vždy zdarma.

Jak ale může postupovat někdo žijící v domově? Musí se svěřit nějakému pracovníkovi a ten mu pomáhá péči zajistit. Pokud pomáhá a daří se, vše je v pořádku. Ale velmi často se stává, že pracovník je jakýsi rozhodčí, zda je péče potřeba či nikoliv, jak moc je stav akutní a jak dlouho musí člověk počkat, než se na něj dostane řada (třeba na telefonát do nemocnice, doprava na ošetření mimo zařízení apod.).

Dalším selektujícím postupem je případ, kdy má zařízení svého lékaře a čeká se, až lékař přijde do zařízení, a protože je ve většině nasmlouván jen na několik dní a má omezeně času, pak k němu pracovníci vezmou jen ty „nejtěžší“ případy. Je-li třeba speciální vyšetření, tak často zařízení nemá dostatek personálu, který by mohl s člověkem trávit čas na cestách za lékařem a dobu v čekárnách podle skutečných jeho potřeb.

Poněkud absurdní

Tenhle stav je bohužel jen velmi těžce právně odstranitelný. Takový pracovník se dopouští špatného poskytování sociální služby a v konečném důsledku možná trestného činu neposkytnutí pomoci. Klientovi zařízení může vznikat škoda na zdraví, protože nedostal včasnou léčbu. Ale i když ten má svá práva, tak už nemá schopnosti si je vymáhat. I s tím by mu měl pomoci v prvé řadě právě pracovník, což by bylo ovšem absurdní.

Představme si, že by se dědeček dožadoval léků na bolest kloubů. Bolest kloubů může být průvodním jevem boreliózy, což by lékař při včasném vyšetřením (před předpisem léků na bolest) mohl odhalit. Pracovník by ale dědečka neobjednal okamžitě k lékaři, protože by laicky usoudil, že dědeček je věčný stěžovatel, je prostě starý a klouby bolí všechny okolo. Objednání a lékařskou prohlídku by přes stížnosti dědečka oddaloval o půl roku, kdy by konečně byl dědeček lékaři zařízení připuštěn jako onen akutní případ.

Vzhledem k chatrnému zdraví dědečka by se borelióza zásadním způsobem zhoršila do stavu s trvalými následky porušení nervů, čemuž se dalo ještě před půl rokem předejít.

Dědeček by si mohl stěžovat, vyvolat inspekci kvality služeb, mohl kontaktovat organizace na ochranu lidských práv, mohl by kontaktovat advokáta a soudně žádat náhradu škody za zdravotní postižení, mohl by podat trestní oznámení na pracovníka. Ale co udělá? Možná si své možnosti i uvědomuje, dokonce by snad opravdu chtěl svá práva naplnit, ale když nic z toho nemůže udělat sám, zřejmě by musel požádat opět o pomoc pracovníka, aby mu pomohl někam zavolat, napsat, dojít... A myslíte, že by pracovník sám proti sobě dědečkovi pomáhal?

Nebýt slepí

Jak by se tedy dědeček mohl domoci lékařské pomoci a případně alespoň nápravy či náhrady škody?

Právo zde nemá odpověď. Prostě je povinností pracovníků se o své uživatele plně starat, naplňovat jejich práva a nehrát si na soudce, na rozhodčího a ani na boha tím, že budou posuzovat nároky svých uživatelů! Pečující je jen prodloužená ruka, noha, hlava atd. opečovávaného, když ten sám už prostě nemůže.

Někdy to ovšem musí být právě pečovatel, kdo je soudný a zvládne opečovávaného svými komunikačními technikami a sociální prací v mnohém usměrnit, pomoci mu a vytvořit mu prostor pro jeho vlastní život a rozhodování. My můžeme věřit, nebo alespoň doufat, že služeb, které opravdu dodržují základní lidská práva – především právo na ošetření a důstojný život, je většina. Tam, kde to nefunguje, tak je potřeba, aby příchozí (rodina, kamarádi, opatrovníci) nebyli k potřebám lidí okolo sebe slepí a i oni iniciovali okamžitou nápravu, pokud zjistí, že není poskytována péče či ošetření.

Těžká obrana

I když však zařízení funguje správně, může se i tak stát, že se v některých případech klientům domovů nedostane potřebné péče. Lékařům jsou totiž stanovovány limity od zdravotních pojišťoven, kolik mohou ošetřit pacientů, jaké množství kompenzačních pomůcek mohou předepsat a jak mají postupovat. Kdyby náhodou chtěli předepisovat léky za vyšší úhradu od pojišťovny, hrozí jim kontrola a sankce. Tento systém je ovšem pro pacienty závislé na cizí pomoci destruktivní. Často nedostávají léky, které potřebují, a kompenzační pomůcky, které by dostat měli, anebo jsou jejich operace odkládány a léčba jim nezřídka není poskytnuta pro jejich věkovou neperspektivnost.

Toto jsou jakási medicínská tabu, proti kterým není jednoduchá obrana. Snad jedinou je otevřené řešení sporu přes stížnost (např. na lékaře a jeho postup, který byl motivován tím, aby měl „od pojišťovny klid“ a zajištěnu smlouvu i na další období), odvolání (proti rozhodnutí pojišťovny proti nepřiznání pomůcky) až k žalobnímu řešení (o náhradu škody). Systém zdravotního pojištění a úhrady ošetření ovšem není snadné porazit. Pojišťovny jsou komerční organizace, jejich cílem tedy je vytvořit kladný hospodářský výsledek a oproti malým poskytovatelům zdravotnické péče (lékařům) jsou v přesile. I když ze zákona je povinnost zajištění léčby, tak je někdy velmi obtížné se takovéhoto práva domoci.

V současnosti je možné si přečíst čerstvý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/15[3], který řeší zdravotnickou problematiku, předpisy pomůcek a úhradu zdravotnických prostředků. Když se ale podíváme na číslo jednací tohoto ústavního nálezu, tak stížnost byla podaná v roce 2015 a Ústavní soud ji řeší až k 1.1.2019. Tolik času naši senioři, uživatelé sociálních služeb, bohužel často nemají.

Jediné, co mohu, je tímto článkem na tuto nevyrovnanost a nedodržování základních lidských práv upozornit. Přiznávám se, že osobně mám z těchto „případů“ pocit beznaděje a nevím, jak velkému množství lidí, kterých se to týká, pomoci.

Možná pomáhá alespoň nemlčet…

 

Radka Pešlová

 

[1] Čl.31 Listiny základních práv a svobod

               Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

[2] § 150 trestního zákona - Neposkytnutí pomoci

               (1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

               (2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

[3] http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/Pl._US_3_15_na_web.pdf

Děkujeme našim partnerům

 

 OPZ

 

  

 

MPSVJihomoravský kraj  Brno

 

 Hartmann

NAZEV WEBU
Diakonie ČCE Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královehradecky kraj Plzeňský kraj Jihočeský kraj Vysočina Pardubický kraj Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezsky kraj Středočeský kraj Praha