Pečuj doma

Příhlášení uživatele

Sledujte nás i na Facebooku!

Bezplatná poradenská linka

Pečuj doma: 

800 915 915

Noviny Pečuj doma

Přečtěte si
Noviny Pečuj doma.

Pokyny pro začínající pečovatele

Z hodnocení kurzů:

„...Struktura, program, vedení, náročnost, vybavení, erudice lektorů, splňovaly veškeré atributy pro akci, jež měla neoddiskutovatelný přínos pro všechny účastníky. Atmosféra, ve které kurz probíhal, měla velmi blízko k setkání přátel. Vaše počínání mi dává smysl a věřím, že se najde příležitost setkat se při realizaci dalších akcí.“

Přizvěme děti k pečování!

27. 12. 2017

Žijeme v době, kterou ovládá kult věčné mladosti, krásy a síly. Vyžaduje se od nás, abychom byli aktivní až do posledního vydechnutí, stále vytvářeli ty nejcennější, tudíž materiální hodnoty, „byli k něčemu“, neměli vrásky a celulitidu. Nemocným a starým umíme dát najevo, jakým jsou břemenem, jak zatěžují nás a hlavně státní kasu. Touha být stále mladý podporuje byznys obřích rozměrů. Jak by se jinak prodaly tuny krémů na vrásky, prášků na potenci a paměť či mastí na klouby? Co by propagovaly reklamní agentury a jak by vyžily armády estetických chirurgů?

Proč podle vás vládne dnešním lidem kult věčného mládí?

Já nevím, jestli dokážu na takhle komplexní otázku odpovědět, chtělo by to skoro kolokvium sociologů, filosofů, historiků, lékařů… Tak asi jen takové dojmy, střípky: zdá se, že jsme vyspělá civilizace na svém vrcholu, možná i lehce za ním – to samozřejmě nevíme, to se vždycky pozná až pak, jestli ještě šplháme do kopce, nebo už klouzáme dolů. S tím se nepochybně nesou i různé dobře známé příznaky – a přízraky – každé pozdní kultury. Konec různých civilizací byl provázen úpadkem úcty k osvědčeným hodnotám, zalíbením v nových, nikdy nevídaných výdobytcích, zahleděním se do sebe, zbožštěním krásy a mládí a odvrácením se od stáří, tedy asi zamilováním se do toho, co dnes nazýváte kultem věčné mladosti a krásy. Třeba egyptská kultura na svém konci údajně strpěla na krásném těle jen řasy – všechen ostatní porost těla musel být odstraněn. Tak daleko ještě nejsme, ale máme nakročeno.

 

Samozřejmě sametově vyholenou nožkou, jejíž hladkost musí vydržet i několik týdnů…

Hladkost, neporušenost, trochu karikatura krásy…a snad až jakási dětinskost, do níž je to od kultu mládí jen kousek. Vezeme se trochu na kouzelných pěnivých vlnách toho, co vše můžeme, a možná nám chybí klidnější voda se silou hlubiny, kde se jde trochu zamýšlet nejen nad tím, co můžeme, ale i co máme konat. Co je dobré, moudré, ctnostné, normální. Chceme rychle žít a užít si – a jde to tak krásně! Nechce se nám moc dumat nad tím, jestli žijeme dobře a jestli se nás na to někdo na konci života či dokonce po něm zeptá.

 

Je součástí toho trendu i to, že dnešní děti a mladí lidé vůbec neznají problémy stáří? Mnozí jsou drženi stranou prarodičů a není výjimkou, že studenti středních a vysokých škol nikdy nebyli na žádném pohřbu.

Asi to má různé důvody. Ovládla nás trochu autonomie, jsme důležitý každý sám o sobě, síla „společného“ jaksi klesla, nebo se možná přesunula z rodiny jinam a žijeme ji jinak. Každý si topíme ve svém pokoji, nemusíme se večer stáhnout všichni k jedněm kamnům a nějak se kolem nich porovnat, zkřehlá babička blíž, kluci dál. Poslouchat babiččino vyprávění už nás taky tolik nebaví, na internetu toho najdeme víc – neposmívám se, je to prostě tak. Má to v sobě mnoho dobrého. Ale něco jsme tím jistě ztratili.

 

Hraje roli i to, jak bydlíme? Šestičlenná filmová rodina Homolků si v 60. letech dobře vystačila se dvěma pokoji a společnou kuchyní, dnes je „trendy“, aby měl každý člen domácnosti svou místnost.

Ano, patrně hraje roli i to, jak bydlíme, bohužel nikoli s babičkami a dědečky. Přesto si troufám tvrdit, že na diskusích ve školách nižších i vyšších pořád potkávám to, že vnoučata mají ke svým prarodičům blízko, mají je rády, váží si jich, oceňují čas, který na ně babička s dědou mají a jejich smrt pak těžce nesou. Často je smrt babičky či prababičky jejich prvním setkáním se smrtí vůbec.

Nu, a nepochybně tu hraje roli to, co nás potkalo všechny – smrt a stáří odložené mimo domov, do ústavů, kam nepatří, kde stařečkům a umírajícím nepomohou. Ne že by nechtěli. Prostě nemocnice a trochu i domovy pro seniory jsou k něčemu jinému a to, co by bylo potřeba, neumějí. Navíc mají zavřené dveře, nám se za ně nechce, až pak zapomeneme, že za nimi není nic strašidelného, ale že tam je máma, babička, pradědeček…

 

Omezuje nás i strach ze smrti, který nám připomene naši vlastní?

Samozřejmě, je tu ještě duchovní rozměr – ztracená naděje. Marek Eben jednou řekl, že snad nikdo nepočítáme s tím, že život končí v té plastové piksle. Bohužel mnozí s tím ale asi počítají a to nám také dělá v hlavách a životech rotyku. Bojíme se, samozřejmě. Je to pochopitelné, strach je velký a naděje na jeho ukonejšení je v nenávratnu. A tak raději nejdeme na pohřeb, něco by tam na nás vykouklo.

 

Jeden moudrý muž nedávno řekl, že zlo má velkého spojence – strach. V ústavech někdy končí příbuzní ne proto, že by se o ně rodina nechtěla postarat, ale protože má strach, že to neudělá dobře.

Soudit to pečování/nepečování si netroufám. Vím, že se umíme postarat, když na to přijde. Jen často nevíme, jak dobře to umíme. Bojíme se, že to v nemocnici umějí líp. Neumějí. Ale to my nevíme. Máme takovou obrannou větičku: abychom něco nezanedbali. Nevíme, že neplatí. Když mi bude osmdesát pět a už mi bude všechno zatěžko, bude mi fuk, jestli se nepřijde na to, že mám vysoký tlak nebo nějaké divné brebery v krvi. Budu chtít být doma, se svým hrnkem, známými skvrnami na koberci, kde se mohu v klidu věnovat snění a přemýšlení o tom, co mne čeká na věčnosti. Doma budu moci spát ve dne, a ne v noci, budu smět pokecat vodovkami peřinu a nechat si pravnoučetem rozkrájet brambory… Možná doma umřu dřív, ale vyhnu se tomu instantnímu životu v ústavní péči. Přece ještě nechceš umřít, řekne mi někdo. A já třeba řeknu: už jo. Těším se, jsem zvědavá. Tak si zatím o tom sním a to se líp dělá doma.

 

Ptát se vás tedy, jestli mají být děti přizvány k pečování o nemocnou babičku nebo umírajícího dědečka, je asi zbytečné, že?

Děti mají být v každém případě přizvány, kdykoli, jakkoli. Je to dobré, bez debat, beze strachu: ony to umějí. Kdo to neumí, jsme my velcí. A jen pro upřesnění: na scéně s malými dětmi jsou dnes spíš pradědeček s prababičkou než děda s babičkou. Žijeme opravdu dlouho…

 

Máte osvědčený postup, jak dětem vysvětlit, co se děje? A jaké jim dávat při pečování úkoly?

Dětem se nemusí nic moc vysvětlovat. Když věším prádlo, už i roční Terezka mi ho podává. Když myju nádobí, okamžitě se tam cachtá i dvouletá Mahulena. Když peču dort, čtyřletý Bořík se okamžitě chopí souboje se syrovými vejci. V létě jsem měla vnoučata na chalupě s mým skoro nechodícím tátou. Samy odběhly z pískoviště od rozehrané hry a přišly připravit chodítko, se samozřejmostí braly to, že dědovi pomáhají plenky stejně dobře jako malé Terce, připravily hrnek na stůl, když se pradědeček pomalu blížil… Návrh tedy je nebránit dětem a učit se od nich, umějí toho spoustu. Ovšem umějí i nasát náš strach. Tak jej nemějme. Jednou mi šestiletý Vojta, když jsem si vzdychla, že devadesátiletý strýc nějak dlouho spí, řekl: „Babičko, strýček nespí, on jen sbírá síly.“ Měl pravdu.

 

Takže se nedá říct, že by existovala nějaká věková hranice, od níž je vhodné začlenit děti do pečování, aby vůbec pochopily, oč jde?

Není podle mne žádná hranice, děti to chápou zcela přirozeně. Všechny děti a praděti, které byly s mou osmdesátiletou tchyní a devadesátiletým strýcem, o které jsme doma pečovali, pokojně přijaly i jejich odchod a pohřeb: viděly proč a že se čas naplnil.

 

Co může pečování o nemocného dětem dát?

Určitě pocit sounáležitosti, platnosti – jsou součástí světa svých nejbližších, není to „jako“, ale doopravdy. Pracují s námi a vidí, že je to dobré. Nevím vlastně, jestli děti mají něco raději než toto, opravdické spolupracování s dospělými. Já jsem to jako malá milovala. No, a mnoho dalšího šikovného do života se děti naučí: to, že máme každý jiný čas, někdo běží a někomu cesta ke stolu trvá deset minut. Trpělivosti, respektu a důstojnosti se učí. Pomohou u jídla, s chodítkem, s procházkou... Když ale jdu s dědečkem na záchod nebo strýce přebaluji, vědí, že teď je intimní chvilka a že musejí počkat za dveřmi, a pokud možno zrovna nechtít na nočník nebo se neprat, starší dostanou v tu chvíli na starost miminka.

 

Jsou tu ale i docela opodstatněné námitky ze stran pečujících. Často slýcháme nebo jsme někdy i sami řekli: „Sotva se zvládnu postarat o nemocného, ještě abych měla oči vzadu a sledovala vnučku…“ Je dobré přibrat si k tomu všemu dohled nad pečujícím děckem?

Když chceme, aby nám v dospělosti uvařily oběd, musíme prostě přežít občas vajíčko rozklepnuté na podlahu… Když chceme umírat dobře, dosáhneme toho pravděpodobně jen tím, že dáme sami dobrý příklad.

 

A co arzenál dětských otázek, na které je tak těžké odpovědět? Proč dědeček smrdí? Proč může babička jíst v posteli, a já ne? Proč, proč?

Pro dospělé, kteří zvou děti poprvé k péči o nemocné, vydáváme v Cestě domů dětské knihy. Pomáhají klást ty otázky i odpovídat na ně a rodiče proti zvídavému synkovi nebo dcerce nestojí sami se svými obavami – mají v ruce knihu. Mimochodem: pokud se o dědečka staráme dobře, tak nesmrdí.

 

A hygiena? Pečující by někdy i dítě přizvali, ale argumentují: „Když ono to není hygienické.“

Jakže? Jakože děti dědečka umažou čokoládou? Pískem?

 

Právě naopak – nemocný je nehygienický, stojí tu toaletní gramofony, leží podkládací mísy a špinavé prádlo a člověk ta děcka neuhlídá a neuhlídá!

Paní Hygiena se musí doma chovat moudře a decentně. Má sklon stávat se zlatým teletem, o které zakopáváme a nevidíme, jak je to doopravdy. Tak je dobré mít tuto dámu kapku ujařmenou, aby zůstala tam, kde jí to náleží. Místo gramofonu máme doma u postele chemický záchod. Věcí na mytí rukou se v drogerii najde dostatek. Ovšem rozlišování věcí důležitých od prkotin se koupit nedá. Ale když děti přizveme k péči sotva se samy na nohy postaví a rukama je těší pracovat, tak se tomu rozlišování nepochybně naučí velmi rychle a navždycky. A plody pak budeme na konci života sbírat my. Tedy doufám.

Marcela Kašpárková

Děkujeme našim partnerům

 

 OPZ

 

  

 

MPSVJihomoravský kraj  Brno

 

 Hartmann

NAZEV WEBU
Diakonie ČCE Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královehradecky kraj Plzeňský kraj Jihočeský kraj Vysočina Pardubický kraj Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezsky kraj Středočeský kraj Praha