Pečuj doma

Příhlášení uživatele

Sledujte nás i na Facebooku!

Bezplatná poradenská linka

Pečuj doma: 

800 915 915

Noviny Pečuj doma

Přečtěte si
Noviny Pečuj doma.

Pokyny pro začínající pečovatele

Z hodnocení kurzů:

„...Struktura, program, vedení, náročnost, vybavení, erudice lektorů, splňovaly veškeré atributy pro akci, jež měla neoddiskutovatelný přínos pro všechny účastníky. Atmosféra, ve které kurz probíhal, měla velmi blízko k setkání přátel. Vaše počínání mi dává smysl a věřím, že se najde příležitost setkat se při realizaci dalších akcí.“

Pečující jsou velmi silní lidé

6. 9. 2017

Mgr. RADKA PEŠLOVÁ má za sebou devět let právního poradenství zejména v sociálních službách. Devět let dotazů a devět let odpovědí, kterými pomohla a pomáhá v situacích, jež se zdály zapeklité a neřešitelné. Nedivme se, kdo se má vyznat ve stále přibývajících a měnících se zákonech, nařízeních a vyhláškách…? Inu, Radka Pešlová.

 

Radko, povídáme, je to podivná záliba, sledovat tak proměnlivou oblast jako je právní prostředí v České republice. Natož v sociálních službách. Těch nařízení a předpisů, se kterými se musejí vypořádat žadatelé o sociální dávky a nejen oni, ale také ti, kteří se ujali svých blízkých a pečují o ně. Proč vás upoutala právě tato sféra?

Jak to pojmenováváte, to zní až skoro děsivě a magicky. Asi se budu muset zamyslet, co to vlastně dělám…  Ale vážně. Asi neumím odpovědět, proč mě upoutala právě tato sféra. Já k ní došla tak nějak přirozeně. V rodině jsme měli poměrně těžkou nemoc (dialýzy, transplantace), k tomu měl můj bratr vážnou autonehodu, po které zůstal ochrnutý, a v minulosti se mi naskytla možnost pracovat na úřadu, což mě, jako všechna práce v mém životě, bavilo. Když jsem pak volila vysokou školu a hledala jsem něco, kde se neučí matematika a jazyky, tak mě oslovily právě práva a zaměření na sociální oblast bylo vlastně to nejpřirozenější. To už jsem uměla, tam už jsem měla praxi. Nikdy mě nelákala advokacie, obchodní spory, rozvody nebo trestní právo. Nechtělo se mi dělat ekonomické rozbory a hájit někoho, o kom si nemyslím, že má takové právo vyhrát spor. Nechtělo se mi těžit z něčího neštěstí. Takže sociální oblast byla velmi přirozená - jakási obrana slabších a "jen" proti úřadům. Samozřejmě, nezůstává jen u toho. Sociální oblast není jen o sociálních dávkách, ale to další se tak nějak často nevidí.

A proto máte poradenskou firmu…

No, nemám tak úplně poradenskou firmu. Mám spíš svůj web, kde uveřejňuji své názory, své zdroje, informace a snažím se psát publikace, které mohou lidé číst a poučit se z nich ve své složité situaci. Navíc hodně učím, protože pokud chci v systému něco měnit a nechci být zároveň politikem, který tu pravomoc má, tak je vlastně dobré ovlivnit osoby, které můj pohled na svět, na právo a na sociální oblast zajímá. Sama nejsem tak úplně typický právník. Ráda věci propojuji a vysvětluji tak, aby je pochopil i laik. Práva se totiž spousta lidí bojí. Podle mého je ale v mnohém právo vznešené, a pokud bychom ho přijali za vlastní, tak může pomáhat. Občas ale také může dost zkomplikovat život. A to především, když se přespříliš bojíme a pak se do práva tyto strachy, obrany a změny dostávají, například nelogickými změnami zákonů.

Říkáte, že nechcete jít do politiky a přece chcete předávat své názory, pohledy na svět a na sociální systém. Daří se vám to? Jakou strategii volíte?

Snažím se vysvětlovat, kde jsou hranice, jaká jsou pravidla, co člověk může rozhodovat, co za něj hlídá někdo jiný, za co jsme odpovědní. Snažím se také učit, že právo není všelék a mnohdy pomáhá komunikace, relaxace a tolerance. Právo nedá pečujícím svobodu, nedá jim ani odpočinek, ale snad možná jim sociální systém dá malé přilepšení (nebo spíš finanční pokrytí základních nákladů) a já učím, jak získat to, co je potřeba.

Ale přece jen…neměly by se ženy víc angažovat v mužském politickém světě? Jejich větší sociální cítění, laskavost, nebo atraktivní vzhled by třeba lecčemus pomohly…My v Diakonii například bychom vám fandili… 

Myslím si, že politika je tvrdý obchod a často bez respektu k lidem, k jejich potřebám. Prostě je to často jen něco za něco, nebo ber, nebo budeš odejit. Tam jako ženy nemáme, co dělat. Resp. ano – ustojí to i ženy, ale myslím si, že pak také jaksi „ztvrdnou“, začnou obchodovat a právě cit, laskavost a sociální postoj podlehne politickým cílům. A dělat politice jen jakousi milou tvář – proto je snad žen škoda. Myslím si, že mnohem více ovlivníme politiku tím, že vychováme svoje děti k zodpovědnosti a v upřímné mateřské lásce a svým mužům prokážeme úctu a ukážeme jim lidskost doma. Oni pak v politice budou vládnout/rozhodovat i s ohledem na své ženy a děti.  Ale abych tak trošku zlehčila to, co jsem teď „tak vznešeně“ řekla – já sama za sebe jsem velký paličák, který si potřebuje dělat často, co chce, a asi nejsem typická žena, co za největší blaho považuje vést domácnost a dělat dětem svačinky. Přesto si myslím, že žena má být především žena a muž zase muž, a že jsou prostě některé věci, které ať raději dělají ženy, a některé ať raději dělají muži (oba s ohledem na ty druhé a nikoliv sobecky, egoisticky, omezeně a svéhlavě).

Pracujete pro…

Šanci dětem, Modrou Berušku, nyní třeba i pro Pardubický kraj, vzdělávací agentury, učila jsem na Karlově univerzitě, spolupracuji i s některými dalšími sociálními službami, vždy na jednotlivých projektech…

A také pro Diakonii, kde  přednášíte v jejích kurzech pro pečující a publikujete na webu a v novinách Pečuj doma. Odpovídáte především v právní poradně, a to velice obsáhle a kvalifikovaně. Které otázky dnes jsou nejčastější, respektive co nejvíc tazatele v současnosti pálí?

Velmi palčivým tématem jsou pro postižené i pečující finance, které jsou často spojené s nepřiznanými sociálními dávkami a výhodami. Mnoho lidí je dobrosrdečných a morálně čistých, starají se na maximum a v jakési dobré víře doufají, že stát jim pomůže v jejich nelehké úloze. Stát je ale především byrokratický aparát a je třeba mu spoustu věcí doložit a dokázat. Máme tu sice tzv. sociální úřady – „sociálky“. Ale úředníci jsou různí, samozřejmě většina je jich i lidská, ale nezřídka mají přehled jen ve své úzké oblasti a nedomýšlí souvislosti. Často mají i zakázáno radit a pomáhat (třeba proto, že kdysi někdy nějaký úředník poradil špatně a pak se na to přišlo a tak se to zakázalo všem, aby se to náhodou neopakovalo). Většinou ale nemohou pomoci, protože nemáte ty správné „papíry“. V případě sociálních dávek jsou těmi správnými papíry často lékařské zprávy. Dalším palčivým tématem je i to, že nemocným nejde tak snadno pomoci, jak bychom si přáli. Mnohdy si mnoho let likvidujeme zdraví a pak chceme zázraky na počkání. Někdy naopak nemoc přichází tak nečekaně (třeba u dětí), že se často objevuje otázka „za co?“. Zdraví a nemoci jsou často nevyzpytatelné a nebývá lék na všechno. Přesto lze usnadnit život kompenzačními pomůckami, vlídným slovem, zvýšenou úhradou za léky, lékařskou zprávou, která bude přesněji popisovat, co se člověku děje. To vše ale není samozřejmost. Stejně jako není samozřejmost vlídný (lidský) přístup úředníka, sociálního pracovníka ani zdravotníka. Někdy je potřeba těmto lidem „vysvětlit“, že lidský přístup je normální a žádoucí. Těch problémů drobných i vážných je mnoho – z různých oblastí, takže když náhodou nevím, tak stejně jako tazatelé i já pátrám po odpovědích. Možná mám akorát menší náskok, protože díky základním znalostem práva, úřadů a sociální oblasti dokáži lépe odhadnout, kde se odpovědi dají najít a jak s nimi pracovat, aby nám pomohly. A tak nějak mi pomáhá i šestý smysl, že najdu souvislosti, zajímavé propojení, nebo možnosti.

V poslední době se ve veřejné sféře, mezi politiky, i v médiích častěji hovoří o domácí péči. Všeobecně se uznává, že je to práce náročná a často na plný úvazek. Že by měla být adekvátně ohodnocena. Kdo nejčastěji pečuje o své blízké? S jakými obtížemi se pečující setkávají? S jakými otázkami se na vás nejčastěji obracejí?

Pečující bývají nejčastěji ti nejbližší. Nedělám si statistiky, ale myslím, že převažují ženy nad muži. I když znám mnoho pečujících mužů, přesto mám tak nějak pocit, že péče je doménou žen – matek, dcer, vnuček, babiček... Zvláště ženy pak mají potřebu se péči obětovat. Muži zase v sobě živí pocit, že musí všechno vyřešit. Velkou většinu pečujících pak spojuje nejčastěji to, že je velmi limitují peníze. A když se s tím tak nějak smíří, nebo to tak nějak funguje, tak velmi často nemají čas sami na sebe. Nerelaxují, necvičí, správně nejedí, neuleví si. Velmi často se nikdo neptá, jak je právě jim a co by potřebovali. Většina pozornosti se soustředí na nemocného a většina pečujících se 100x rozkrájí, jen aby dali svému opečovávanému to nejdokonalejší, co mohou. Často neslyší díky, ale jen nářky a bolístky. Jejich úloha je těžká a dlouhodobá. Když pak takový pečující má využít něčí pomoci, tak má pocit, že nikdy nikdo nemůže postiženému pomoci tak, jako on. A navíc je až groteskně tristní, že si často o sobě myslí, že nejsou dost dobří. Že by třeba nemohli najít práci, až skončí s péčí, že by třeba nemohli v budoucnu najít partnera (když pečuje osamělý člověk o svého rodiče). A přitom každý den svojí péčí dokazují svou statečnost a tak neskutečné lidské kvality. I když dělají chyby, i když nejsou dokonalí, tak přesto jsou to velmi silní lidé.  

O výši dávek pro postižené se dlouhodobě vedly a vedou debaty. I o tom, kdo je má brát. A kolik. A kde na ně vzít… A jakou roli má hrát rodina:

Nevím, zda je to českým národem nebo čím, ale mnohokrát jsem slyšela: „Vždyť on je celý den doma, nic nedělá, sem tam akorát někomu uvaří a utře pusu a ještě za to má od státu peníze.“ Je to obrovská závist a neúcta k práci těchto lidí. Od pečujících ale také často slyším: „Stát nás mizerně platí a to mu šetříme tolik peněz.“  Zde si někdy pečující tzv. „nevidí do úst“. Myslím si, že historicky se vždy starost odehrávala v rodině, a že je to také primární funkce/povinnost rodiny. Stát je na řadě až když základ státu – tedy rodina – nefunguje, nebo třeba pro nemoc či stáří to prostě nejde. Vždyť jako rodiče také vychováváme své děti a naše děti nejsou „věcí“ státu. Proč, když se máme postarat o partnera nebo rodiče, či sourozence, strýce, tak najednou je nám to zatěžko a měl by to dělat stát? Ne, je to především na nás. A pokud nám to stát usnadní tím, že z daní nás všech vezme nějaký díl a přispěje pečujícím (resp. postiženým, aby si péči zaplatili), tak pak bychom to měli s pokorou a s díky přijmout. Mnohdy jsou tu ale jen výčitky, jak je to málo. Naštěstí to je často způsobeno spíš zoufalstvím pečujícího než skutečnou nenávistí ke štědrosti státu (tedy především všech, co platí daně a pojištění).  

Jednou z posledních změn, kterou nedávno odsouhlasili poslanci, je možnost zaměstnané pečující osoby obdržet až tříměsíční volno pro péči o svého rodinného příslušníka po návratu z nemocnice s tím, že nemocný tam pobyl nejméně týden a potřeba péče je lékařsky doložena. Pečující pak bude pobírat 60 procent mzdy. Zaměstnavatelé a někteří politici namítali, že najít náhradu za zapracovaného člověka je v dnešní době skoro nemožné, na návrh hnutí ANO byla tedy přijata změna  - k takovému uvolnění zaměstnance musí dát souhlas zaměstnavatel. Zdá se, že je to rozumný kompromis, nemyslíte?

Jsem velmi ráda, že takovýto zákon byl schválen. Jsem za tuto možnost velmi ráda. Dnes je velmi těžké přijít na tak dlouhou dobu o mzdu/plat a případně práci, pokud by zaměstnavatel nepřipustil uvolnění z práce. Současně je také velmi těžká (až existenciální) volba mezi třeba i umírajícím rodičem a prací. Jsme lidé, lidské je především to, že se věnujeme svým blízkým, což nenahradí žádné peníze. Ale z něčeho se prostě žít musí. Takže opravdu vítám tuto solidaritu v podobě nemocenských dávek – dlouhodobého ošetřovného. Ale podmínka, že tuto lidskou volbu bude regulovat zaměstnavatel, je mi velmi proti mysli. Myslím, že v místě, kde je nedostatek zaměstnanců, kde není příliš lidský šéf, kde jde o specializovaná a nepřetržitá pracoviště, tak k takovým souhlasům nedojde...  Rozumím zaměstnavatelům, jsou přespříliš svázáni různými předpisy, musí plnit spoustu nařízení, vyplňovat absurdní dokumenty, podléhají stonásobné kontrole úředníků, kteří v životě nikdy nikoho nezaměstnávali, v rámci mnoha zákonů musí často zaměstnance málem obcházet po špičkách, ale zrovna v tomto to jaksi lidsky prostě nepřijímám. Prostě, tohle by měla být volba zaměstnance a nikoliv zaměstnavatele.  

V debatě o tomto bodu vládního návrhu zazněla také myšlenka expertky ODS na sociální věci Lenky Kohoutové, že lidé, kteří dlouhodobě pečují o své blízké mají dostávat mzdu a nikoli sociální dávky... Co o tom soudíte?

Tahle myšlenka není nová. Pojďme se podívat, co to obnáší dostávat mzdu. Dostávám od zaměstnavatele peníze, ten určuje, kdy a kde budu pracovat a v jakém rozsahu. Ze mzdy odvedu sociální a zdravotní a možná i daň. Mám nárok na dovolenou, mohu mít nemocenskou, mohu získat důchod, a když skončím s prací, mohu jít do evidence na Úřad práce. V neposlední řadě mám zápočtový list a do životopisu si dopíši praxi. Pro většinovou společnost jsem užitečným tvorem, neboť pracuji a nezatěžuji systém a snad možná za ty peníze vytvořím nějaké hodnoty. Co z toho dnes mají pečující? Z titulu péče (neplatí pro pečující o osobu v I. stupni závislosti nad 10 let věku) mají placeno zdravotní pojištění, mají tuto dobu započtenu do důchodu, mohou získat podporu v nezaměstnanosti po ukončení péče (i když poměrně nízkou). Co tedy mohou získat, kdyby dostávali mzdu? Nemocenskou, dovolenou, zkrácení příjmu o odvody na sociálním, zdravotním a také mohou začít platit daň. No, já v tom pro pečující moc výhod nevidím, protože si myslím, že nemocenskou ani dovolenou by jim nikdo neproplácel. A pokud ano, pak na to nemusíme řešit mzdu a zesložiťovat systém, ale stačí drobně upravit stávající zákon o nemocenském a dovolenou zajistit třeba tím, že by po prokázání využití odlehčovací služby či velkého rozsahu pečovatelské služby (alespoň na 30 dnů) pro svého opečovávaného, mohli získat jeden měsíční příspěvek na péči navíc, aby z něj zaplatili právě tu službu a současně jim zůstaly peníze.

Ve vašich článcích i na vašich přednáškách stále častěji zaznívá, že neméně taková pozornost jako dostávají ti, o něž je pečováno, má být věnována pečujícím…že by neměli zapomínat na sebe, protože jen psychicky i zdravotně vyrovnaný se může cele věnovat poslání, které přijal…Pokud vím, tak máte v úmyslu založit agenturu, či snad spolek, který by se staral o pečující, resp., který by jim mohl usnadnit práci.

Mým snem je přestat radit, přestat přednášet a založit neziskovou firmu, která by pečujícím přinášela dárky v podobě masáže, květiny, slevy na nákup, nákup až do domu, kadeřnictví v domácnosti, kosmetiku v bytě, úklid zdarma... Prostě to, co komu uleví. Chtěla bych založit Pečujeme o pečující. Je to možná dětská, naivní představa, ale sny přece jsou od toho, aby byly veliké. Zatím ale z něčeho potřebuji uživit svoji rodinu a tak tenhle projekt spí a zůstává v mé hlavě, kde mu občas přidám konkrétnější bodík, jak bych to třeba dělala, kdyby...

 Uf – to byla dřina... Co Vy na to? Já jsem děsně ukecaná...

Ale dobře.

Díky.

Ladislav Vencálek

 

Děkujeme našim partnerům

 

 OPZ

 

  

 

MPSVJihomoravský kraj  Brno

 

 Hartmann

NAZEV WEBU
Diakonie ČCE Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královehradecky kraj Plzeňský kraj Jihočeský kraj Vysočina Pardubický kraj Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezsky kraj Středočeský kraj Praha