Cítí se jako malé dítě

13. prosince 2017

Inkontinence zásadním způsobem ovlivňuje nejen tu fyzickou, ale i psychickou a sociální kvalitu života jak nemocného, tak těch, kteří o něho pečují. Ztratit kontrolu nad svým vylučováním moči s sebou přináší pocity méněcennosti a sníženého sebehodnocení.

Z těchto důvodů se člověk stydí a obává o počínajícím nekontrolovatelném úniku moči hovořit nejen se svou rodinou, ale i s ošetřujícím lékařem. Ne každý inkontinentní trpí současně demencí. Pocit strachu a zahanbení, že jsem se pomočil a nezvládl jsem mít močení pod kontrolou, může vést k tomu, že se nemocný uzavře do sebe a straní se nejen od okolí, ale i od nejbližší rodiny.   Někteří odmítají se zúčastnit například návštěv a i když mohou, nechtějí chodit na procházky a úzkostně pobývají v blízkosti WC. Člověk i s počínající inkontinencí se velmi často stydí, (jsem jako malé dítě), propadá pocitům nejistoty, zlosti či hněvu na sebe samého. Obviňuje se z neschopnosti mít vylučování pod kontrolou. Staří lidé mají i zhoršený čich, takže sami pečující a si uvědomí problém s vylučováním moči a vyprazdňováním stolice často dle charakteristického zápachu.  Hovořit o tak intimní záležitosti vyžaduje mnoho taktu, empatie a trpělivosti. Člověk s počínající inkontinencí se snaží tento fakt popírat a tajit před okolím s tím, že o nic nejde a že to je jen přechodný problém, který se časem upraví zase do normálu.  Takto nemocní lidé pak začínají omezovat příjem tekutin, pokud jsou schopni pečovat o sebe sami, úzkostně dbají o osobní hygienu. V noci také mohou trpět nespavostí z obavy, že se pomočí.

Pokud již dojde k diagnostice inkontinence, stojí pečující, ale i jejich blízký před dalším problémem. A tím je, jak si zvyknout na používání pomůcek - nejprve vložek pro inkontinentní, později plenkových kalhotek. S tímto mají velký problém muži, kteří často zarputile odmítají tyto pomůcky a toto odmítání se může projevit až agresí vůči pečujícímu. Řešení tohoto problému vidím ve veliké, převeliké trpělivosti. Nemocný se nezlobí na Vás, ale na sebe a na celou pro něj náročnou situaci. V komunikaci se omezte na podpůrný postoj. Nikdy situaci nezlehčujte a nepoužívejte fráze: „Vím, jak se cítíš.“ Pocity beznaděje, zloby, méněcennosti a zahanbení jsou pro nemocného zcela nesdělitelné. Spíše vtáhněte nemocného do řešení problému, aby i on sám se podílel na řešení situace tak, jak on si to představuje a co je v jeho silách. Zkuste použít formulku, která může nemocnému získat ztrácející se sebevědomí: „Co s tím budeme dělat“.

Bc. Mgr. Martina Kalábová