Ložnice

18.7.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 14. část DENÍKU PEČOVATELKY

Bible mívala své důstojné místo na nočním stolku. Teď potřebuji mít u maminčiny postele jiné věci, léky, krémy, pleny..., i postel má maminka jinou, polohovací. Ložnici jsme museli s bráchou předělat. Postel jsme dali čelem ke zdi, abych k ní měla přístup z obou stran.

Jsem ráda, že to vyšlo tak, že když maminka leží na zádech, vidí oknem ven. Na štít sousedovy stodoly porostlý břečťanem, na ořech obalující se prvními listy, na les v pozadí. Jen na svoje kytičky nevidí, ty jsou moc nízko. Tak jí je dávám aspoň do vázy na okno.

Pokolikáté už se tahle ložnice předělávala. Ani to okno tu kdysi nebylo, bránila tomu řada chlévů přilepených na zeď ložnice. Z chlévů zbyla jen „prádelna“ s rovnou plechovou střechou v úrovni parapetu okna a do ložnice teď svítí slunce.

Když jsem se tady rozhodla zůstat nastálo, spávala jsem v kuchyni na pohovce. Pohovka tu zbyla po mém otci. V ložnici spávala maminka a na druhé posteli její pejsek, Kikina. Ale tak to dál nešlo, maminka mě potřebovala i v noci, a tak jsme si to s Kikinou vyměnily, ani moc neprotestovala. A když brácha přivezl pro maminku polohovací postel, přestěhovala jsem se na tu původně její a „psí pelech“ jsme vyhodili.

Největší změny v domě proběhly, když se sem mí rodiče po svatbě přistěhovali. Především zkrátili dlouhou, poměrně úzkou kuchyň a zřídili tam koupelnu. Nynější obývák sloužil jako parádní pokoj, na tom babička (moje prababička, ale dál jí budu říkat babička, protože jsem jí tak vždycky říkala) s tetičkou trvaly. To když přišel pan farář, aby ho bylo kam uvést. V ložnici spávali všichni. Na můj příchod na svět to už vliv nemělo, ale bráška je o 4 roky mladší. Babička se totiž každý večer dlouho modlila.

K malé změně došlo po mém narození, tetička ustoupila a přestěhovala se do parádního pokoje. Asi rok po narození mého bratra zemřela. Já jsem v té době chodila do školky. Ve školce jsme se střídali v čestné funkci hospodáře. Hospodáři byli označeni červenou páskou na rukávu a měli jedinou funkci – před svačinou předstoupit před děti a říct: „Přejem vám dobré chutnání.“ Děti odpověděly: „Děkujeme za přání,“ pak rozložily ubrousky a snědly z domu přinesenou svačinu. Po týdnu se děti ve funkci hospodáře vystřídaly a červenou pásku dostali noví hospodáři. Já jsem moc chtěla mít svou vlastní červenou pásku, a tak babička šla na půdu, aby tam ve zbytcích našla červený hadřík. Babička mě milovala, a já, potvůrka malá, jsem věděla, že když maminka něco zakáže, babička to dovolí. Byla jsem její první pravnouče, její „andělíček“. Asi proto, že jsem v kostelíčku o vánocích přednášela básničky. Vidět prý mne nebylo, byla jsem z dětí nejmenší, ale slyšet ano.

Na té půdě pak maminka babičku našla – mozková příhoda. Z nemocnice si pak chtěla vzít babičku domů, kde už ležel nemocný otec, k tomu dvě malé děti... Lékaři prý řekli, že babička má přece také syny, ti by se měli postarat. A tak babičku si babičku z nemocnice odvezl její syn. Maminka trpce vzpomínala, babičku prý si k sobě vzali jen kvůli jejímu důchodu. Když jsme ji byli navštívit, babička přímo hltala buchty, které jí maminka přivezla. A její syn řval: „Co jí to dáváš, vždyť se zas posere.“ Maminka o tom často vyprávěla, nejsem si jistá, jestli tohle jim dokázala někdy odpustit. A oni jí asi nikdy neodpustili, že dostala tenhle barák.

Další změny v ložnici probíhaly v souvislosti s tím, jak jsme dorůstali, pak když jsme odešli a založili si své domovy, své rodiny. Nás tady vystřídaly sošky Ježíše a panny Marie, fotka papeže a spousta svatých obrázků. Jen ta zarámovaná svatební fotografie mých rodičů visí na zdi pořád.

Na tu plechovou střechu prádelny dám truhlík s muškáty, aby na ně maminka viděla, až rozkvetou. Snad ještě nebude pozdě.