Knihovnička

4.7.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 12. část DENÍKU PEČOVATELKY

Potřebuji získat trochu místa, a tak přerovnávám poličku s knihami. Irčák Fin, Songaré, Mládí na křídlech a spousta dalších knížek z našeho dětství. Maminka nám knihy kupovala, přestože sama nečetla, neměla na to nikdy čas. V době jejího dětství bylo spousta práce v hospodářství. A úkoly psala večer při petrolejce.

Tady v tom domku v Kuřimi, kde žila od svých 10 do 15 let se svou babičkou a tetičkou, nebyla elektřina. Také říkala, že ji nezajímá, co někdo vymyslel a napsal, ale živí lidé. Měla ráda lidi, neuměla být sama. Že prý je jako její maminka – nevadilo jí navařit, napéct, jen když všem chutnalo.

Já už si na mou babičku moc nepamatuju, zemřela brzy. Maminka jí tenkrát nemohla jít na pohřeb. Měla tak silnou hnisavou angínu, že nedošla ani k doktorovi. Doktora zavolala sousedka, která pak ječela: „Podívejte se na ni, doktore, a to chce jít na pohřeb.“ Maminka to nesla velice těžce. A doktor jí řekl: „Mamince už nepomůžete, ale máte nemocného muže a dvě malé děti, ti vás potřebují.“ To zabralo a maminka zůstala v posteli.

O své mamince vyprávěla často. Že byla velice šikovná, jak v kuchyni, tak při šití a vyšívání. Dokonce oběma svým dcerám ušila kroje. To bylo za války, kdy se všechno tak těžce shánělo. S paničkami z města vyměňovala látky a bavlnky za sádlo a škvarky. Dědeček totiž byl řezník. V tom maminčině kroji jsem ještě i já byla za stárku o hasičských hodech.

Babička prý se všechno naučila u jeptišek. Šila a vyšívala po celodenní práci na poli, až podojila, nakrmila krávy, prase, husy i rodinu. Snad to bylo právě tou věčnou dřinou, že moje maminka zůstala nejmladší. Když čekali další přírůstek do rodiny, špatně to dopadlo. Podrobnosti nevím, jen to, že se z toho babička těžce vzpamatovávala. A tak ji v hospodářství musela zastoupit její matka, moje prababička.

Ta v té době žila právě tady, v Kuřimi, se svojí sestrou, které maminka vždycky říkala tetička. Tetička rodinu neměla. Zaslíbila prý se Bohu. Měli totiž ještě bratra, Jozífka, a ten měl jít na vojnu. Tetička za něj prosila panenku Marii, že zůstane čistá, jen ať se Jozífek z vojny vrátí. Jozífek se vrátil, sice bez oka, ale živý.

Moje prababička tedy zastupovala v Čebíně mou babičku. A moji maminku, malou Helenku, které tenkrát bylo 10 let a v hospodářství byla užitečná nejméně, poslali do Kuřimi, aby tu tetička nebyla sama. Začala tady i chodit do školy, na měšťanku. Měšťanka v Čebíně nebyla a ona by musela chodit do Drásova. Když se pak moje babička v Čebíně zotavila, vrátila se prababička k tetičce do Kuřimi. A Helenku si tady v Kuřimi nechali. Do Čebína se vrátila, až jí bylo 15 let, škola jí skončila a musela nastoupit do fabriky.

Ne že by na další vzdělávání byla hloupá, ale nejstarší bratr Milan byl v té době (padesátá léta) „nepřítelem republiky“. Zavřeli ho, protože převáděl přes hranice lidi ohrožené tehdejším režimem. Čekala ho šibenice. Proto ta fabrika, proto ty ústrky ve škole. Když prý měl přijít pan inspektor, zařval učitel „Heleno do kuchyně!“.

Tak abych se vrátila k těm knihám. Jsou tu samozřejmě i Milanovy knihy. Šibenici unikl, snad na přímluvu Gottwaldovy matky, které moje babička, jako matka matce ve strachu o svého syna, poslala prosebný dopis. Knihy napsal až v Kanadě, kam po letech kriminálu emigroval. V těch knihách popsal situaci v padesátých letech, svůj život v kriminále i cestu do exilu.

A je tu i pár knih s náboženskou tématikou. Bible v poličce není, ta měla své čestné místo na nočním stolku. Náboženství bylo součástí maminčina života. Do kostela odnášela všechny své starosti a bolesti. Nechodila tam jen v době, kdy se starala o otce a přitom vychovávala nás. Možná, že na kostel čas nezbýval, možná chtěla své děti uchránit před problémy ve škole, možná... kdo ví, ona už nepoví.