Já tady budu vládnout

27.6.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 11. část DENÍKU PEČOVATELKY

A tak jsem dala do vázy čerstvé kytičky a chystala se ušít polštářek. A zase mi lezou slzy do očí, když se hrabu v maminčině šití. Má v tom svůj pořádek, tady v přihrádce nitě, nůžky, knoflíky v krabičce, v pytlíku tkaničky a gumy...

Půjdu radši na internet, na serveru doktorka.cz je spousta zajímavých článků. Třeba v rubrice duchovno – "Jak pohlížet na osobnost". Správně, mé emoce, to přece nejsem já. Emoce tady vládnout nebudou. Teď mě zajímá především rubrika psychologie. Minule mě velice zaujal článek psychologa Karla Hájka. Autor knihy Práce s emocemi pro pomáhající profese. Už jsem požádala Toničku, maminčinu kamarádku, která nás navštěvuje, aby mi ji koupila. Fňukání mamince nepomůže, emoce musíme ovládat.

Také zjišťuji, že jsem pěkný vztekloun. Nebo je to prostě tím, že v běžném životě se člověk do takových situací nedostává. Pokud přece jen, tak ho to náležitě vytočí. A k tomu ta únava a věčné nevyspání. Vždyť já už půl roku nespala déle než čtyři hodiny vkuse. Dospávám se po chvílích, jak jen to jde, když usne maminka, nakrmená a přebalená. A kolikrát mi to někdo překazí, pošťačka, návštěva, odečítání vodoměru, maminčin pes. Když pak usnu, je to jako malá smrt. Nedávno přijela sestřička, zvonila, volala mi na mobil. Už o mě měla strach, tak zavolala bráchovi. Přijel, odemknul, já spala.

A teď ty situace. Už mám plenu uloženou, kam patří, jen ještě upravit kalhotky a zapnout. Ta její noha je ale těžká. Zápěstí a záda bolí, i kotníky mi začaly otékat. Vtom maminka natáhne nohu a všechno se mi to rozjede.

Nakrmeno, umyto, oči prokapané, nos prostříkaný a promazaný, natřený hrudník a krk, také nohy... Už to trvá skoro tři hodiny, zbytek namažu později. Poklidím bobeček, omyju, namažu, přikládám nové kalhotky a těším se, až si dám kafe a nohy na stůl. Vtom začne čůrat. Postel plave a nedá se tomu zabránit.

Dám rozdrcené prášky na lžičku s jídlem a maminka zrovna neotevře pusu nebo do toho foukne. Hlídám každý drobeček, aby nezapadl za krk a neškrábal, a ona shrne ručník, který používám jako bryndák a všechny drobečky jsou v posteli. Strčí ruku do misky s polévkou, otočí hlavou, když jí dávám pít... Bože, to snad ne. Kdyby chtěla škodit záměrně, líp by to nešlo. Pořád si musím připomínat, i když to dobře vím, že za to nemůže, je prostě nemocná.

Směju se sama sobě, jak těžko to zvládám, a uvědomuju si, jak mě učí pokoře a trpělivosti. Učí mě, ani o tom neví.

Moje maminka mě bude učit do posledního dne svého života. Když chtěla, abych něco pochytila v kuchyni, já radši štípala dříví. Před pár lety zas o mně říkala: "Napřed lezla kdesi pod zemí, teď zas lítá ve vzduchu." Manžela jsem totiž poznala u jeskyňářů, zemřel na jaře před sametovou revolucí. A pak jsem měla přítele, co rád ultralighty. Prostě ani do kuchyně, ani ke kytičkám. Trochu radosti jsem jí začala dělat, až když jsem poznala Ivánka. Má krásný domeček, poslední na konci dědiny, srnky chodí okolo a občas nějaká ta ovce i dovnitř. Všechno si umí udělat sám, postaví zděné i dřevěné, zavede elektřinu, zprovozní studnu... Na mě zbylo vysázet tomu pohledný rámec. Konečně jsem se začala zajímat o kytičky. A taky o kuchyň, takového chlapa je přece potřeba nakrmit.

A teď se chci učit. Být trpělivá, nespěchat, nevztekat se. Snad mi ta kniha pomůže.

A zítra si udělám brečící den. Žádná návštěva nehrozí, tak se pěkně vyřvu, pozpátku i na týdny dopředu.