Hlasy, které začíná zvedat strach

16.1.2012, mskruh

PROZHOVOR JANA NOUZY S PETEREM ŠICHTANCEM
Penzion Vyhlídka v jihočeské vesnici Lutová na Třeboňsku nabízí, co slibuje název: náramné pokoukání na malebnou obec dole pod návrším a okolní krajinu poskládanou z lesů, vsí, městeček a rybníků do mozaiky, jež svým půvabem bere dech. Na zmíněném návrší stála od druhé poloviny 19. století místní škola, která v časech rušení venkovských malotřídek na více než dvě desetiletí ztichla – než z ní myšlenka inženýra Petera Šichtance stvořila ubytování i pro ty, kteří často obtížně hledají bezbariérové prostředí.

Vaše křestní jméno prozrazuje jiné než české kořeny. Kam sahají?

Můj tatínek, Moravan z Ivančic, se v roce 1950 vydal s dalšími experty budovat Východoslovenské železárny Košice, tam se poznal s místní dívkou, mojí maminkou, vzali se a já jsem se tam na Slovensku narodil. A protože chtěli syna Petra a protože to bylo na Slovensku, dostal jsem do rodného listu křestní jméno Peter. Možná zajímavější je to, že moje maminka je Maďarka z menšiny žijící na území tehdejšího Československa, s babičkou a dědečkem, kteří neuměli slovensky natož česky, jsem se až do konce jejich života domlouval pouze maďarsky. A to mám ještě po nějaké prababičce asi dvanáct a půl procenta krve německé. Z maďarské krve jsem získal temperament, z moravské lásku k půdě a vínu, bohužel z německé preciznosti a pořádkumilovnosti mi toho moc nezbylo...

Jaká náhoda či nehoda vás posadila na ortopedický vozík?

V roce tisíc devět set osmdesát jedna jsem byl v zimě na vojenském cvičení, všude zmrazky, uklouzl jsem, spadl na záda – a tím začaly problémy. Nejdřív subjektivní  pocity, že se něco odehrálo v mém těle, objektivně lékaři nic nezjistili, dokud po asi deseti letech mi nezačaly atrofovat svaly na pravé noze. Po ročním čekání na pořadí jsem absolvoval vyšetření na magnetické resonanci v Praze, tehdy jediné v celé republice, a teprve to objevilo cysty v míše. Přestože jsem podstoupil dvě operace, už se s tím nedalo nic dělat – a vozík mne neminul.

Když člověka potrefí taková prognóza, má doživotně ochrnuté jen nohy, nebo taky začne jinak myslet a konat?

Myslím si, že toto je velice individuální záležitost. Podstatné vždycky bude, jak je kdo psychicky vybavený. V mém případě se to nejdřív vyvíjelo spíš myšlením než konáním. Začal jsem si víc všímat lidí s postižením včetně těch na vozíku. Dřív jsem je vnímal jako ty, kteří to v životě nemají lehké. Až když se člověk na vozíku ocitne sám, začne se na svět dívat očima toho s handicapem a přemýšlí o tom, jaký asi život dotyčný vede a čím by se mu dalo pomoci nebo jeho osud vylepšit. U mne ono konání navázalo na myšlení tím, že jsem se rozhodl udělat ze školy ubytovací zařízení.

Vzdálil vám změněný zdravotní stav víc věci, nebo spíš lidi?

Věci ani ne, spíš lidi. Věci se totiž dají přizpůsobit potřebám lidí s postižením – například do detailů „vymakané" vozíky, ruční řízení auta nebo různé pomůcky pro ulehčení všedního života a úkonů, které jsou pro zdravé lidi naprosto samozřejmé a dělají je bezmyšlenkovitě. A lidé...? Každý z nás je individualita, a ne každému může být příjemné, že má vedle sebe ochrnutého člověka. Lidí kolem mne se odcizilo dost, ale přibyli jiní, kteří co do lidské kvality značně převyšovali ty ztracené.

Když člověk přijde ke křižovatce bez ukazatelů směru, sáhne po mapě. Kde ale hledat pomoc, jestliže bloudím sám v sobě a ptám se: Kudy dál?

Těžká odpověď... Já jsem nebyl typický případ, kdy člověk je v jedné vteřině chodící a v druhé troska, která sotva hýbá hlavou, případně rukama. Moje choroba postupovala plíživě, měl jsem tedy čas připravit se, hledat a najít cestu. Mám ekonomické vzdělání, přemýšlel jsem o účetnictví, dostal jsem nabídku podílet se na digitalizaci map. Byla to ale práce pro mne nezáživná, hodiny vysedávání u počítače – a já jsem spíš založený akčně.

Kdo a jak pomohl nejvíc tehdy vám?

Po první operaci jsem se seznámil na rehabilitaci v Janských Lázních s mladou paní, kvadruplegičkou, která hýbala jen hlavou a rukama od předloktí k prstům. Byla úžasně aktivní, pracovala úspěšně jako programátorka. A mě tehdy dokopala k tomu, abych včas myslel na budoucnost, ať už se to týkalo pořízení vozíku nebo ručního ovládání auta. Neprozradím její jméno, ale: Jani, děkuju!

Kterými pěšinkami jste se dostal do jižních Čech a konkrétně na Třeboňsko?

Bylo to v době, kdy už jsem věděl, že na vozíku zůstanu, že budu muset vyměnit komunitu, ve které se pohybuju. Rozhlížel jsem se po občanských sdruženích a narazil na jedno, které organizovalo výjezdy lidí s postižením do Třeboně. Bydleli jsme o prázdninách v internátu studentek ekonomické školy v zámku – a po třetím pobytu se mi na Třeboňsku tak zalíbilo, že mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné mít tam bezbariérový rekreační objekt...

Nápad proměnit opuštěnou školu v bezbariérový penzion asi sotva voněl jen líbezností krajiny...?

Voněl taky trošku jinak: romantikou, navázáním nového vztahu – a proto i přáním získat v okolí nějakou maličkou nemovitost. Hledali jsme a dostali se až ke škole v Lutové. Tam jsem si uvědomil, že její úpravou by došlo k naplnění potřeby nějaké činnosti, která se bude něčím pořád měnit. Tam tedy se urodil nápad vybudovat zařízení pro lidi s postižením.

Nejste stavař. Tušil jste alespoň něco o těžkostech s přestavbou historického objektu, navíc v Chráněné oblasti Třeboňsko?

Stavař sice nejsem, ale po třech letech života v paneláku jsem v roce sedmdesát osm začal svépomocí budovat rodinný domek. A kdo se někdy pustil touto cestou v letech, kdy nebyl materiál, nebyli řemeslníci a stavba představovala martyrium, ten se vypracoval v odborníka. A historický objekt – tam jsem předpokládal, že problémy budou. Než jsme školu koupili, najal jsem statika, aby posoudil stav budovy, nosných zdí a stropů, zda je možné instalovat výtah.

První hosty jste vítali v roce 2002. Kdo tehdy tvořil nejpočetnější část klientely?

My nejsme zařízení výlučně pro lidi s tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením. Ubytování nabízíme nejširšímu spektru zájemců. V té době tvořili lidé s postižením asi deset procent klientely, ostatní byly rodiny s dětmi.

Nepovažovali jste těch deset procent za počet varovně nízký?

Ani ne. My vozíčkáři, než někam jedeme, chceme mít všechno ověřené. Zda opravdu tam nejsou prahy ve dveřích, zda opravdu tam nejsou schody a dveře na WC, naopak jsou opravdu devadesátky a uvnitř madla, zda ve sprše není pověstná vanička... Není totiž nic horšího, než když dojedete někam šest set kilometrů daleko do zařízení, které je deklarované jako bezbariérové – a na místě zjistíte, že se nedostanete na toaletu! Procentní skladba ve prospěch vozíčkářů se výrazně zlepšila hned následující rok. Už si o nás pověděli. Někteří se na jaře přijedou podívat, než se na léto rozhodnou.

V jakém poměru jsou lidé s postižením zastoupeni v knize hostů 2011?

V téhle souvislosti si neodpustím velké stýsknutí. Při plánování letošní, stejně jako každé předcházející sezony jsme počítali s tím, že k nám od května a v červnu zase přijedou občanská sdružení, která se zabývají problematikou dětí i dospělých s postižením a jejichž činnost, například psychorehabilitační pobyty, je závislá na dotacích. Tihle klienti přijížděli zejména v těchto měsících, protože jsme jim mohli poskytnout výrazné slevy. V březnu, kdy se tyto organizace dříve zajímaly o termíny, jsme zjistili útlum, přihlášky přicházely spíš sporadicky – a to hovořím o hostech, kteří k nám jezdili už několik let. Vnímal jsem nějaký problém, kontaktoval je telefonicky a zjistil, že bohužel nejsou dotace a rodiče si nemohou dovolit zaplatit pobyt dětí v plné výši, peníze že nemají ani sdružení dospělých.

Reagovali jste na tu situaci nějak?

Na záchranu jarních termínů už bylo pozdě, nabídli jsme ale těmto skupinám velice příznivé ceny pro podzim. Ti lidé nám dávali v minulých letech vydělat a tím ekonomicky přežít, chtěli jsme jim to takto vrátit. Šli jsme až na hranici rentability, ale někteří nemohli ani této nabídky využít...

Neobrátí se hromádka korun ušetřených politikou drsných škrtů ve výdaje podstatně vyšší, protože tihle klienti budou víc a častěji nemocní – a tedy taky v ordinacích a na nemocničních lůžkách?

Nejsem odborníkem v tomto oboru, nejsem lékař, hodnotím situaci pohledem laika, ale mohu mluvit o vlastních zkušenostech. Když se někdo celoročně na něco intenzivně těší, a ti lidé se k nám opravdu těšili, protože v Lutové si psychicky odpočali, setkávali se s přáteli, něco nového se naučili, a někdo mu sebere naději, stimulaci k přežití zimy, překonání zdravotních i jiných problémů, je to zlé. Našim klientům tohle všechno pánové, kteří nás zastupují, sebrali.

Šetřit prý musíme všichni...

Chtěl bych věřit, že stejní pánové si tuhle situaci dostatečně neuvědomují, což by byl lepší případ, ale myslím si, že dopad odebraných dotací si uvědomují – a to je ten horší případ. Berou peníze skupině, která se nemůže bránit. My nemůžeme zastavit dopravu, omezit zdravotnické služby nebo přestat vyrábět rohlíky – my můžeme jen pozvednout hlas strachu, kam zpátky jsme zase posíláni... Mám obavy, že se všechno pomaličku vrací do doby před cinkání klíči na náměstích, kdy některým lidem zbývalo jen koukání z okna paneláku na sídlišti, protože neměli – a teď už zase nemají – možnost třeba psychorehabilitačního pobytu...

Přesto se připravujete na sezonu 2012...?

Kdyby sem nakoukl někdo neznalý místních poměrů, musel by se domnívat, že všichni ti zvolení, vládou počínaje a parlamentem konče, se domluvili na jakési trestné výpravě za lidmi znevýhodněnými nějakým postižením, vysokým věkem nebo dlouhodobým onemocněním, aby je obrali o lidskou důstojnost. Ale to přece nejde donekonečna! Už víckrát jsem v životě začínal, nikdy to nebylo snadné, ale vždycky jsem sázel na rozum. Nepřestávám věřit, že některé hlasy ten zdravý rozum probudí.

Jan Nouza