Rozhovory

Rodina, snad od okamžiku, kdy se pokrevní společenství začalo jako soudržný celek vnímat, pečuje – až na výjimky, o své slabší členy. A nejen proto, že by to diktovalo: "Co by tomu řekli lidé...!" Základ byl v morálce a ještě dřív, než to slovo bylo známo. Staří dožívali doma mezi svými, movitější stavěli vícegenerační rodinné domy. Jak se rodina a společnost na začátku jednadvacátého století vypořádává s péčí o nemocné a seniory, ví hodně Doc. PaedDr. Mgr. Jan Michalík, Ph.D.

Je jedním z prvních českých novinářů systematicky píšících o možnostech internetu. V r. 2000 obdrželo "jeho" občanské sdružení BMI v konkurenci 612 projektů z 80 zemí ocenění za projekt Březen – měsíc Internetu v soutěži Stockholm Challenge Award. Byl u toho, když se rozjížděl Juniorinternet, konference ISSS (Internet ve státní správě a samosprávě) a INSPO (Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami), v anketě Internet Effectiveness Awards 2009 získal v kategorii Největší osobní přispění k rozvoji internetu v ČR dvě ceny, jednu mu udělila hlasující veřejnost, druhou odborná porota. Jaroslav Winter...

V předchozích blanenských zastaveních jsme mohli číst, jak terminální stádium života, jak se za časté v odborné mluvě nazývají poslední dny, či týdny života našich blízkých, překvapilo nejednoho z nás. Naštěstí existují sdružení či organizace, které si daly do vínku pomáhat nejen těm, kteří odcházejí, ale i těm, kteří se o ně starají. V Blansku jsme se setkali také s Radkou Kuncovou, vedoucí Domácí hospicové péče.

Dobrý den, prosím pěkně, jak se dostaneme ke Katolickému domu?
"Ke Kaťáku? Tady rovně a pak na křižovatce dolů, přes náměstí a tam u kostela to je..."

Na Katolický dům jsme se pak ptali ještě jednou a opět se nám tam připletl Kaťák. Těžko říct, proč blanenští říkají Katolickému domu takto familiárně. Možná proto, že i v poměrně rozlehlém Blansku s řadou aktivních společenských a sportovních organizací a institucí si Katolický dům získal dobré postavení a je známý.

Vzpomínky na domov vedou Bc. Václava Krásu do Benešova u Prahy. Nepobyl tam ale dlouho. Na počátku padesátých let z něj epidemie poliomyelitidy, dětské obrny, udělala vozíčkáře a místní školy odmítly žáka s takovým postižením vzdělávat. Musel do Jedličkova ústavu, později do Janských Lázní, kde absolvoval ekonomickou školu. Potom ho tehdejší režim poslal účtařit do domova důchodců – jiné místo pro něj jaksi nebylo. Nepřekvapilo by, kdyby v něm tyhle skutečnosti dodnes vyvolávaly pocit křivdy...