Mohou zdravotníkům pomoci kurzy komunikace?

23.1.2012, red

ANNA POLOUČKOVÁ, VYSOKOŠKOLSKÁ PEDAGOŽKA

Díky svému profesnímu působení jako pedagožka v ČR a v Německu nemohu než srovnávat své dojmy jako občasná klientka zdravotnických zařízení obou zemí. Když se nad přístupem lékaře k pacientovi tam i tady zamyslím, tak nemohu nevyjádřit přesvědčení, že úroveň jejich vzájemné komunikace nelze oddělovat od úrovně formální i neformální obecné mezilidské komunikace v té které zemi. U nás se cizí lidé na sebe usmějí jen málokdy a jsou na sebe většinou nevlídní až neurvalí. K „dědičné" mrzutosti většiny našich lidí se v poslední době navíc přidaly i značná podrážděnost ba agresivita (přímo „učebnicově" pozorovatelná např. u řidičů na našich silnicích), mezi jejíž příčiny psychologové čítají pracovní vypětí a existenční strach. V Německu jsou lidé k sobě většinou zdvořilí a projevují nevtíravý zájem jeden o druhého. Jistá agresivnost se u nich neprojevuje ve společenském styku a nutné komunikaci jako u nás – „jen" na té silnici lze u nich také pozorovat jisté odreagovávání se rychlou, „závodnickou", často i bezohlednou jízdou. U nich je to však více než existenčním strachem způsobeno přílišným důrazem na práci (sami o sobě říkají, že „nepracují proto, aby mohli žít, nýbrž žijí proto, aby mohli pracovat"), následkem čehož se rychlá jízda autem stává pro mnohé „jedinou formou vyžití" a dopravní situace cestou do práce a z práce – jak z vlastní zkušenosti a pozorování vím – často jediným tématem hovorů v práci s kolegy!

Proč beru tohle téma tak „zeširoka" – chci tím jen vyjádřit, že stupeň komunikativnosti mezi lidmi je součástí celkové atmosféry ve společnosti, v neposlední řadě i jejích kulturních tradic. V tomto kontextu je třeba vidět i případnou větší připravenost komunikovat – čili buď ráda s lidmi komunikuji anebo nekomunikuji. Lékaře nelze ze společenského celku nijak vyjímat. Jako všichni lidé jsou i lékaři různí – někomu může školení v komunikaci pomoci, jinému to zase nepomůže. Stejně tak může u některých lékařů na připravenost komunikovat naopak negativně působit i příliš zvednuté „stavovské vědomí" – pocit vlastní výjimečnosti čili lidově „namyšlenost".

Rozdíly v mentalitě obou sousedních národů jsem mohla pozorovat i jako rodič, doprovázející potomka k dětskému lékaři. Zatímco v Německu si lékař s dítětem skoro hrál („flirtoval"), snažil se s ním komunikovat a nebýt neosobní, zde v České republice dětská lékařka – i když jinak velice milá a jemná žena – si k dítěti vždy  zachovávala odměřený a neosobní odstup. Co se těch ke komunikaci nápomocných kurzů ještě týče, jsem toho názoru, že v době studia je cenu pořádat nemá. „Drilování" ke komunikaci by měli být mladí lékaři od svých školitelů až v době praktika či v době stáží, kdy absolvují coby lékaři asistenti „kolečko" po nemocnicích.