Co si myslíte o našem současném zdravotnictví? 2

31.1.2012, red

Nebudu zabíhat do podrobností, podstatné je, že v Chorvatsku byla péče vynikající. Místní lékaři se o jejího synka dokonale postarali, Zuzaně vše průběžně vysvětlovali a uklidňovali ji. Když byl nějaký jazykový problém, trpělivě kreslili názorné obrázky, aby dobře pochopila, co jí chtějí sdělit. Další den dokonce odněkud přivezli českou stážistku, která, ač měla volno, ochotně pomáhala s komunikací.V chorvatské nemocnici na JIP zůstali týden. Zuzana měla možnost pozorovat i  práci na oddělení. Viděla, že každá sestra má na starosti dvě dítka, která chodí každou chvíli kontrolovat, ošetřovat a s velkou laskavostí různě konejšit a utěšovat. Když nastala nějaká komplikace a sestra se musela věnovat delší dobu jen jednomu z dětí, hned se objevila její kolegyně, která přebrala starost o to druhé dítko. Všichni byli milí, vstřícní a nic pro ně nebylo problémem. A to bez výjimek, od doktorů po uklízečky.

Potom chorvatští lékaři rozhodli, že už je synek schopen převozu sanitkou do brněnské Dětské nemocnice. Přesněji Pediatrická klinika, JIP odd. 46. Sotva byli předáni, nastalo peklo. Nejdříve chudák chlapec ležel nekonečnou dobu na chodbě a kamarádku honili s různými papíry ze dveří do dveří a z patra do patra. Byl večer, měli za sebou dlouhou cestu a byli unavení. Po dalším čekání je zavolala primářka a místo odpovědi na pozdrav začala Zuzaně nadávat: „Ženská, jste normální, tahat děcko se zápalem plic k moři?“„Ale syn nemá zápal plic,“ namítala Zuzana. „Bylo nahlášeno, že sem vezou z Chorvatska zápal plic,“ odsekla primářka a předepsala Vláďovi antibiotika. Další týden strávil Vláďa na JIP v této nemocnici. Žádná vzorná péče, žádná ochota, žádný úsměv, komunikace téměř na nule. Vedle v postýlce plakal malý chlapeček, asi rok a půl starý. Plakal moc dlouho a nikdo nešel. Sestry neměly čas, pily kávu. Pak se jedna ukázala, dítě rychle přebalila a vrazila mu do ruky láhev se slovy: „Klidně řvi, stejně je ti to houby platné!“ Bylo jí úplně jedno, že to Zuzana slyší. Potom Vládíka naštěstí přestěhovali na normální oddělení, kde už to bylo lepší a za pár dní mohl jít konečně domů. Nikdo ale Zuzaně neřekl, že by třeba měli přijít ještě na kontrolu, vyprovázel je nezájem. Uvádím změněná jména  kamarádky a jejího synka, ale  nemocniční pracoviště je skutečné.