Svépomocné skupiny pro pozůstalé a kdo je pořádá

2.2.2012, red

Pane doktore Peško, mají podle Vás smysl svépomocné skupiny pro pozůstalé?

ODPOVĚĎ
Ztráta blízké osoby vytváří v životě člověka zcela mimořádnou krizovou situaci. Pozůstalí prožívají tento stav často jako zhroucení svých jistot, jako událost, která v jediném okamžitku zasáhne celou jejich existenci.

Podle toho, jakou pozici, jaké funkce zemřelý člověk v životě pozůstalého zaujímal, postrádá pak pozůstalý zcela určité kvality svého života: náhle cítí ztrátu vlastní jistoty, lásky, opory, odvahy pro další samostatný život.
Jednou z forem velmi účinné pomoci lidem postiženým úmrtím blízké osoby, která v našich podmínkách zůstává možno říci v plenkách, jsou svépomocné skupiny pro pozůstalé. Tato forma pomoci si nepochybně zaslouží větší pozornost. Cílem této podpůrné, ale možno říci přímo laické terapeutické aktivity, je podat pomocnou ruku těm, kteří prožívají bolest ze ztráty blízké osoby a nacházejí se právě v době truchlení a zármutku. Do těchto svépomocných skupin jsou zapojováni nejen osoby, které samy prožily podobnou bolest a  mají tak vlastní zkušenost se ztrátou blízkého člověka, ale také odborníci na různé úrovni (psychologové, terapeuti, sociální pracovníci), kteří mají úlohu poradců, mediátorů, konzultantů, lektorů nebo pozorovatelů. Tito odborníci se vlivným způsobem podílejí na zformování svépomocných skupin a na průběžné podpoře jejich dalšího fungování. Samotný průběh jednotlivých skupinových sezení již pak nemusí probíhat pod odborným vedením, ale opírá se o samořídící schopnosti účastníků. Hlavními cíli svépomocných skupin jsou především zmírnění pocitu izolace, opuštěnosti, bolesti ze ztráty. Terapeutickými nástroji jsou přijímající vstřícná atmosféra skupiny, sdílení zkušeností, vcítění se do zážitků účastníků, uvolňování nahromaděných negativních emocí (např. pláčem), dodávání naděje, katarze, ale i prostá výměna relevantních informací. Svépomocné skupiny, probíhající s různou frekvencí  setkávání (obvykle 2-4x měsíčně),  jsou bezesporu významnou formou pomoci pozůstalým. U nás s nimi má zkušenosti zejména občanské sdružení Cesta domů. Je však škoda, že zatím (ve srovnání se zkušenostmi ze zahraničí) zůstává tato forma pomoci postiženým u nás Popelkou.

MUDr. Ivan Peška