VZPOMÍNKA NA VELMI DÁVNÉ ČASY
Pamatuji se ještě na svou prababičku, jsem s ní jako děcko vyfotografovaná před její chalupou na Vysočině. (Tenkrát ovšem chalupa neznamenala “rekreační sídlo“, nýbrž malé hospodářství.) V té chalupě vyrostlo několik dětí, mezi nimi můj dědeček, ten se vyučil stolařem a usadil se v Brně. Přivedl si tam už i mou babičku, taky z Vysočiny. Pořídili si malý domek na Francouzské ulici. Francouzi by se asi divili, proč... se po nich jmenuje zrovna takhleta skromná a dnes nikterak elegantní ulice, ale bývalo tam čisto a bezpečno, nejezdila auta, byl klid a pořádek... Dědečkův domek měl zajímavý a pro děti docela dobrodružný půdorys, bylo tam hodně všelijakých zákoutí, schodů, byla tam dílna, do které se během práce nesmělo, zato po práci se tam mohlo jít sbírat překrásné odřezky dřeva, s nimiž jsem si hrála jako s fantastickou stavebnicí. V tom kouzelném baráčku bydlela zpočátku i naše tříčlenná rodinka – tatínek, maminka a já – a ještě teta Vlasta a strýc Dolfa, dokud se neosamostatnili. Kam se to všechno poskládalo, nevím, ale byli jsme tam pohromadě spokojení. Já jako dítko školou povinné jsem trávila volný čas u babičky, hlavně na zahradě, se spolužačkou Dášou. Tam byl ráj! Dala se tam prožívat různá dobrodružství, i zakázaná. Například zakázáno bylo lézt po žebříku na střechu „šupny“, ve které měl dědeček uskladněné dřevo a z níž se taky dosáhlo na zralé ryngle... a přímo smrtelný hřích bylo pošlapání čisťoučkých dřevěných prken nohama v zablácených botách. Kupodivu tenkrát stačilo, aby nám za takové a podobné kousky babička trochu vynadala a dědeček se na nás půl dne mračil. - Můj přiženěný tatínek dokonale zapadl do rodiny a dokonce se stal jakousi „poradenskou institucí“, když se třeba strýček Dolfa nedovedl rozhodnout, jestli má či nemá vzít nabízené zaměstnání v Praze, nebo když teta Vlasta uvažovala, jestli má svému nápadníkovi říct „ano“... Prarodiče mě nerozmazlovali a už vůbec neplýtvali penězi na drahé dary, jako to dělají dědečkové a babičky dnes. Jediný luxus, na který jsem se těšívala, býval v neděli odpoledne, když jsme se s rodiči stavili na návštěvu a na mne čekal v troubě sporáku kastrolek s malým smaženým řízkem od svátečního oběda. Nebo jiná pochoutka z babiččiny kuchyně, třeba bramborové placky.
Později byl hned vedle dědečkova domečku přistavěn činžovní dům a moji rodiče si v něm okamžitě najali byt, řekněme spíše „byteček“, ale hlavně že byl v blízkosti ostatní rodiny. Teta Vlasta s novým strýcem tam bydleli taky, a aby toho nebylo málo, tak ještě povím, že v téže ulici, na zmíněné již „Francendě“ pár domů odtamtud měl svůj krám dědečkův bratr, řezník a uzenář. A hned vedle bydlela v pavlačovém bytečku druhá babička. Ta mě vodívala do mateřské školy hned naproti a nějaký čas nám dělala doma hospodyni, ale upřímně řečeno, musela to být tchyně hrozná, mojí mamince ubližovala, to jsem pochopila až v dospělejším věku, a divila jsem se, že to maminka trpělivě snášela. Dnes by se většina žen v takové situaci asi dala rozvést. U nás se to řešilo tak, že jsme s tou nemilovanou babičkou přerušili společenské styky.
S odstupem let si uvědomuji, že vlastně celý ten kus „Francendy“ od křižovatky až ke kopečku se podobal jakési velké venkovské rodině. Majitele krámků jsme znali jménem, chodilo se pro potraviny k Pokorným, pro maso k mému prastrýci Vraspírovi, boty opravoval švec pan Sehnal, textil a galanterii nakupovala maminka u paní Flumové (tato milá paní byla židovka a bůhví, jak za války skončila), zelinářky byly dvě blízko sebe a panoval zvyk, že kdo chodil k Pospíšilce, nechodil k Vaculičce a naopak, ale žádná zlá krev kvůli tomu v ulici nevznikala. Mléko vozil v 30. letech pan Pernes na nákladním voze, k němuž se scházely hospodyňky s konvičkami, a abych nezapomněla, dole na rohu až u křižovatky byla cukrárna „u Chmelů“. To byl svátek, když mě tatínek vzal do cukrárny! (Tatínek měl totiž děcko na starosti každé odpoledne, protože pracoval jen do tří, kdežto maminka do šesti. Ano, vážení pánové, každé odpoledne.) Ne že bych se u Chmelů přecpávala sladkostmi, to ne, vybrala jsem si buď „žlutý řez“, nebo „bílý řez“, tak jsem si pokřtila své oblíbené zákusky. Pochopitelně jsem dostala jeden. A když jsme šli kolem Soldána („Banány Soldán“, zněla reklama), tak se děcku koupil jeden banán.
S tatínkem byla obrovská zábava. Brali jsme s sebou na procházky spolužačku Dášu, hráli jsme si v Lužánkách na četníky a zloděje, v zimě jsme sáňkovali v Černých polích.... V neděli chodívala naše tříčlenná rodinka, tatínek, maminka a já, nejraději na celý den do přírody. Tenkrát stačilo vypravit se na Hády nebo do Bílovíc nebo do údolí Říčky, Brno bylo malé a snadno jste se dostali do lesů. Jídlo a pití se nosilo s sebou, nechodilo se na bohaté obědy do hospody, jak se to děje dnes. (Připomínám, že volno bylo jen v neděli, v sobotu se pracovalo.)
A ještě něco bylo hodně jiné. Ve škole – v obecné - panovala samozřejmá a nijak nevynucovaná kázeň, učitelky a učitelé měli přirozenou autoritu, nebyly žádné třídní schůzky rodičů ani žákovské knížky. Snad existovalo jakési „rodičovské sdružení“, ale jediný jeho počin, který mi zůstal v paměti, byla akce na podporu chudých dětí tím způsoberm, že byly zvány do jednotlivých rodin na obědy. Když přišla řada na naši rodinu, zrovna byl k obědu špenát a já jsem se za to hrozně styděla, že ta holčina musí jíst zrovna jídlo, která já nerada!
Tohle všechno, vážení, byly vzpomínky na velmi dávné časy. Později to nebylo už nikdy tak pěkné, my děti jsme dospěly a přestaly jsme – ach, běda! - své rodiče poslouchat. V té době jsem napáchala největší část svých životních chyb, které jsem buď velmi těžce napravovala, nebo dokonce už se s nimi nedalo nic dělat. A doopravdy si vážit svých rodičů a prarodičů tak, jak si to zasloužili, to bych byla uměla až poté, co mě opustili navždy.
