Ještě, že máme takového křesťana s chladnou hlavou. Co bysme bez něho dělali... Ať žije Kalousek!

Pracuji a současně pečuji. Zdůrazňuji zatím pracuji, protože se může brzy stát, že o práci přijdu. Maminka pobírá příspěvek na péči prvního stupně. Částka 800 korun o které nová vláda uvažuje je směšná. Volil jsem stranu nynější vládní koalice. Chápu, že šetřit celá společnost musí, ale tohleto je neuvěřitelné. A neuvěřitelná jsou i slova pana Kalouska o tom, že dávky v nezaměstnanosti není možné dávat jen tak, a že se zřídí pro... nezaměstnané veřejné práce. Že si peníze prý musí zasloužit. Tak to už klidně vyžeňte i důchodce do ulic, ať si své důchody zaslouží.

Čísla máte prohozené. Necelých osmnáct procent pracuje na plný úvazek a necelých osm procent na částečný.

Děkuji za rychlou odpověď. A kolik je vlastně v Česku laických pečovatelů?

Dověděla jsem se, že jen asi deset procent laických pečujících, a to v drtivé většině, ti, kteří pobírají příspěvek na péči v prvním a druhém stupni, zvládá pečovat a přitom pracovat. A jen dvacet procent je schopné u pečování práce na částečný úvazek. Číslům se nedivím. Jen bych chtěla vědět, jestli jsou správná.

DŮLEŽITÁ BABIČKA. Četla jsem o zajímavém výzkumu. Na venkově je malý pohyb obyvatelstva a dospělé dcery a synové žili často po založení vlastní rodiny nedaleko od rodin svých rodičů. Pokud bydleli dospělí synové a dcery v jedné vesnici s matkou, která byla mladšího věku, přiváděli na svět své první dítě dříve a i další děti měli v kratších časových odstupech. Přítomnost babičky také přispěla k tomu, že se dospělosti dožil větší počet... vnoučat. Čím déle babička žila, tím lépe se vedlo jejím vnoučatům. Mladší babičky byly v tomto ohledu výrazně úspěšnější než babičky ve věku nad 60 roků. To jen jako zajímavost na okraj příspěvku o pečování na venkově.

VENKOVSKÝ ČLOVĚK JE JINÝ Články na Pečuj doma vyvolaly vzpomínky na moje pečování . Moje matka už před deseti odešla, ale starala jsem se o ní pět let a dochovala ji až do konce. Už tehdy se mělo všeobecně za to, že nejstarší dcera se má postarat o matku, já navíc byla jediné dítě. Pamatuji se, že na dědině se uplatňovaly nejrůznější modely. Já třeba u pečování pracovala a pomáhala mi sousedka. To je model velmi častý, protože služby zde byly a... dodnes jsou často nedostupné. Navíc my z dědiny jsme zřejmě uzavřenější než lidé ve městě. Jsem ráda, že jsem to s pomocí sousedky zvládla a dnes se jí snažím vypomáhat já, protože na tom se zdravím už také není nejlépe. A představa, že by si pustila do bytu cizího člověka, je pro ni stejně jako byla pro moji mámu, těžko představitelná. Lidem z města to možná přijde nepochopitelné, ale tak to je. Venkovský člověk má zábrany a nerad dává nahlédnout do svého domova.

Nemohu říct, že jsem pečoval, ale určitě jsem pomáhal svým osmdesátiletým rodičům. Přitom jsem chodil denně do práce, kterou jsem nedokázal opustit, a to především proto, že jsem netušil, že je to s rodiči je až tak zlé. Musím říct, že stíhat obojí bylo ovšem velmi náročné. Přesto, že zaměstnavatel mi vycházel všemožné vstříc a dle potřeby mne nechával pracovat bez problémů i doma. V posledních měsících před smrtí rodičů jsem jen ... vzdychal a věděl jsem - nebo přinejmenším měl jsem ten pocit - že nic nezvládám. Ani práci pro zaměstnavatele ani práci doma. Skoro nic se nedařilo, i když jsem se snažil. Byl jsem nešťastný a opovrhoval sebou, jak jsem neschopný a jak jsem i protivný na rodiče. Ani jsem rodičům neříkal, že začínám chodit na kurzy pečování, protože oni vědí, co jsem zač a když jsem dostal domů příručku o ošetřování doma, ani jsem to rodičům neukázal, protože mi bylo jasné, že jsem pustý teoretik. Zkrátka bylo to špatné a pak uhodilo, oba rodiče během pár dnů zemřeli. Bylo to nečekané, protože podle lékařů na tom nebyli tak zle. A byl jsem z toho úplně vykolejený. Je mi ale jasné, že to mohlo být ještě horší. Maminka zemřela, když usnula odpoledne v křesle a tatínek odešel v podstatě žalem týden po ní. A když říkám, že to mohlo být ještě horší, tak jsem třeba mohl odejít třeba do práce a maminka by mezitím zemřela. Tedy nebyl bych tam, když jsem tam měl být. Nebo pohádat se s ní před tím, říct nějaké hodně škaredé slovo. Mamka si v křesle četla a byla klidná. Rozhodně klidnější než v předchozích dnech. Ale bohužel jsme se nerozloučili. A tatínek odešel taky doma a byl jsem u něj až do konce, ale upadl do komatu a rovněž jsme se nerozloučili. Maminka viděla, že péči nezvládám a měla velké výčitky z toho, že mne zatěžují. Přišla proto dvakrát s tím, ať jim odpustím, co mám s nimi za práci. Řekl jsem mamince aspoň to, že jim nemám co odpustit. A dodal jsem, že jsem tak protivný proto, že už nemůžu a že se potřebuji jen vyspat, nadechnout, že mě potápí s sebou, že musím nabrat síly a pak, že je vytáhnu nad hladinu. Pořád jsem nechápal, nechtěl chápat, že je konec. Vůbec jsem si to vnitřně nepřipustil. Myslel jsem, že opatříme ošetřovatelku na nějakou hodinku na výpomoc, vyhlídl jsem jednu na našem školícím kurzu a přesvědčoval rodiče, že to bude dobré. Pořád jsem nechápal, i když mi maminka mi opakovaně říkala, že už tu na velikonoce nebude, že se blíží konec. Mamince bylo poslední dobou zle, dvakrát, ještě týden před smrtí, jsem ji nechal odvést záchrannou službou do nemocnice, ale vždy ji hned vrátili s tím, že nic vážného se neděje, ať ji necháme vyšetřit psychiatry. Přitom se při pitvě ukázalo, že měla veliký tumor a že její stav byl už delší dobu v podstatě neslučitelný se životem. Tatínek taky na tom taky byl podle lékařů na tom zdravotně poměrně dobře. Byl jsem někdy na ně hnusný, ale spíš jsem lkal a odvolával se na lékaře, že na tom nejsou zle. Oběma ale nakonec selhaly životně důležité orgány - srdce a ledviny. Už uběhl určitý čas, ale pořád se s jejich smrtí vyrovnávám. Dnes to beru tak, že přišel jejich čas a že měli smrt ještě relativně lehkou. Své selhání už taky nevidím tak veliké, protože jsem je přece přese všechno neopustil. Bohužel jsem jim odchod moc neulehčil, spíš naopak. Když by se mne někdo optal, co bych změnil, kdybych mohl vše vrátit zpět. Bylo by to několik věcí: byl bych trpělivější, trpělivější, trpělivější a nenechal bych to dojít do stavu, v němž jsme se ocitli. Opustil bych zaměstnání a zapojil příbuzenstvo, které jsem nechtěl obtěžovat, protože jsem to bral jako svůj úkol. A ještě něco musím dodat. Protože rodiče byli nechodící a neměli jsme automobil, musel jsem neustále se doprošovat návštěv lékařů a vůbec zdravotníků, stále někde podstrkovat nějaké peníze, prosit o napsání pomůcek. Protože osmdesátiletí pacienti jsou pro lékaře de facto odepsaní pacienti. Rodiče zemřeli v době, kdy se teprve zaváděl příspěvek na péči, takže nevím, nakolik by naši situaci ulehčil a nakolik ne. Zřejmě bych s ním ale ušetřil jistý čas pro sebe a mohl se víc věnovat práci pro zaměstnavatele, který se mnou měl dlouho svatou trpělivost. Ale stejně si myslím, že v určité fázi už nelze zvládnout obojí a že je třeba umět tu fázi rozeznat.