Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Vysvětlovači a uklidňovači

11. září 2018

V novém právě vycházejícím čísle novin Pečuj doma najdete i pravidelný sloupek socioložky Jiřiny Šiklové.

Nedávno jsem omylem vytrhla elektrickou šňůru u lampy, nedovedla jsem to znovu připojit, tak jsem se zastavila u opraváře. Přišel, opravil, současně mně opravil i špatně fungující kohoutek u vodovodu. Vyrovnala jsem to finančně a nic dalšího jsem nepotřebovala vysvětlovat, ale ani vědět.

Vyjma kdysi poučky ve škole, že elektřina vzniká třením liščího ocasu o tyč, stejně o tom skoro nic jiného nevím. Prostě zase to funguje. Až se mně opětně v domácnosti nebo na chalupě něco stane, tak se obrátím třeba na jiného odborníka. Tak asi jednáme všichni. Prostě spoléháme na to, že ten druhý vedle nás rozumí svému oboru a můžeme mu věřit. Stačí mně více méně vědět - a to vím mnoho desítek let ­- že se kohoutek roztáčí doleva a voda zatahuje utažením doprava.  A udělá-li se třeba zkrat, tak vím, že musím znovu nahodit pojistky v předsíni a asi při tom prasknou i žárovky a musím je dát nové.

Pokud musím volat opraváře, tak, nezdržuji, jak už jsem říkala, opraváře dotazy, proč se to stalo, nemusí mně vysvětlovat, co znamená označení té poruchy, tedy „diagnóza“ chyby, kterou musel opravit. 

Když se ale něco nám stane na našem těle, nestačí nám jen opraví-li to odborník lékař, ale chceme od něho i vysvětlení. Snaží se, snaží, ale my tomu někdy stejně nerozumíme. A stěžujeme si pak, že s námi ani pořádně nemluvili a nevysvětlili, co nám chybí či co s námi budou dělat.

Ve stáří se docela obvykle objevuje tzv. šedý zákal, kdy je třeba udělat chirurgicky zásah do oka. Já již mám tuto operaci za sebou nejméně patnáct let, moji přítelkyni to čeká v příštím týdnu. Přestože není lékařka a o očním lékařství má ještě menší představy, než já o pojistkách na 220 voltů, chce vědět od lékaře detaily toho, co jí budou dělat, proč a jak budou postupovat a jak dlouho to bude trvat. Jako laik si zapsala to, co jí lékaři řekli a ptala se pak na to ještě dalších a dalších. Jedna sestra jí prý řekla něco jiného, než oční lékařka a ten její lékař na obvodě jí prý jen ujišťoval, ať si nedělá starosti a nechá to na odbornících. Nakonec si mně stěžovala, že jí to pořádně nevysvětlili, přímo či nepřímo obviňovala lékaře a lékařku, že se jí dost nevěnovali. Prý jí to lékařka jen zběžně řekla, dala jí papír do ruky, byly tam nějaké zkratky, dvakrát totéž ji opakovala a pak řekla, že již musí pozvat dalšího pacienta. Moje kolegyně byla velice nespokojena s vysvětlením. Jak to u nás bývá, hubovala na lékaře a vůbec všechny zdravotníky. „Platím si celý život pojištění, pak od nich něco potřebuji a ani mně nevysvětlí, co mně budou dělat a prý mám něco na macule, a přestože jsem se jí dvakrát ptala, co to je, tak mně to nevysvětlila.“

Bylo mně líto obou těchto žen, ale přiznám se, že více té lékařky. I kdyby měla více času na jednoho pacienta, tak by asi těžko mohla „laikovi“ tedy člověku, jehož profese je odlišná, detailně vysvětlit celou operaci tak, aby to celé pochopil. Chtělo by to ukázat na nákresu průřezu oka, vysvětlit, co je to sklivec, čemu se říká na oku duhovka, kudy a jak se promítá světlo na oční pozadí a pak vysvětlit, jak se formuje či spíše deformuje oko již tím, že stárneme a jak se to pak ve stáří objevuje jako změny na pozadí očním a nakonec, jak se to dá či nedá „srovnat“ operací a pak dodatečně novými brýlemi. „Proč mně to chtějí operovat, když i potom budu muset nosit brýle?“ ptala se.  Prý ji ani doktorka neřekla, co je lokální anestéze a pak ji požádala, aby ji po operaci někdo z rodiny doprovodil domů. Aniž ta moje přítelkyně tušila obsah sdělení, okamžitě protestovala, že ona se nenechá uspat a že musí dostat potvrzení o výkonu operace, aby si mohl její syn vzít dovolenou a přijet pro ni. Nevím, zda to opravdu takto probíhalo, ale pochopila jsem, že lékaři to mají s námi, tedy s pacienty, někdy opravdu těžké. Horší než ti instalatéři nebo elektrikáři. Jsem profesí socioložka, pracovala jsem asi dvacet let ve zdravotnictví, svoji rodinu mám „prošpikovanou“ lékaři a lékařkami, tatínek byl dokonce oční lékař, ale vysvětlit, proč se toto musí operovat, bych asi nedovedla. Jen tak si trochu popovídat, to by snad šlo. Kdyby bylo ve zdravotnictví více peněz, třeba by mohli zaměstnávat i takového „vysvětlovače“ a „uklidňovače“ pro pacienty.  Tuto profesi zatím nemáme a tak pacienti hubují a hubují a obviňují zdravotníky, že si na ně neudělali čas.

Až někdo bude dělat další reformu ve zdravotnictví, přimlouvám se za tuto novou či pseudonovou profesi. Ale obávám se, že to stejně nepomůže, že ti hodně na sebe sama soustředění pacienti, stejně spokojeni nikdy nebudou.

Jiřina Šiklová