Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Vejminek není přežitek

9. února 2018

Dříve to bylo běžné: když člověk ztrácel síly, předal dům či celé hospodářství mladým. Oni se za to o něj ve stáří postarali. Ten stovkami let osvědčený systém už není v módě, ale ponaučení bychom si z něj vzít měli.

Každopádně je dobré už ve středním věku přemýšlet, jestli je právě naše rodina vhodná pro model soužití více generací.

Idylka jako Na samotě u lesa

Když se řekne slovo vejminek, většina z nás si představí komedii Na samotě u lesa. V ní se Pražáci marně snaží koupit chalupu od starého pana Komárka, který je tam sice nechává se rekreovat, ale zároveň tam stále bydlí. Střet těchto dvou generací vydal na jeden z nejzábavnějších českých filmů.

Často však soužití více rodin pod jednou střechou tak humorné není. Právě neshody mezi generacemi, které žijí spolu, jsou jedním z častých témat pohovorů v psychologických poradnách. A když Masarykova univerzita v Brně dělala na toto téma průzkum, jasně z něj vyplynulo, že bydlet společně se starším příbuzným drtivá většina lidí nechce. A stejně je tomu naopak. „Budu mladým na obtíž, nebudu mít soukromí,“ namítají osamělí senioři a nabídky dětí a vnuků na přistěhování odmítají.

„Naše současná společnost nemá s tímto fenoménem soužití více generací zkušenost,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. „Dříve se lidé v masovém měřítku nedožívali věku nad pětašedesát let, jako je tomu nyní. U venkovského obyvatelstva byla až do poloviny devatenáctého století k dispozici právní možnost zakládající se na výměnkové smlouvě. Rolník podstoupil své vlastnické právo k nemovitému statku nástupci s podmínkou odvádět až do smrti výměnkáře stanovenou dávku, nejčastěji naturální,“ vysvětluje.

Praktické klady převažují

Zároveň připomíná, že právě takzvané vejminky byly i tehdy častými důvody neshod v rodinách. Přesto lidé neměli ty starosti, které nyní řeší většina rodin se stárnoucími příbuznými. Babička žije sama na druhém konci města, onemocněla, kdo jí zajede nakoupit? Děda ovdověl, neumí si uvařit ani čaj, co bude dělat? Přistěhovat se k synovi nechce, do jejich malého bytu ve třetím patře bez výtahu by se nevešel, ani by tam nedošel. V těchto případech pak lidé závidí těm, kteří mají starší či nemocné příbuzné o patro níže nebo ve vedlejším vchodě a když je potřeba, jeden druhému nakoupí, uklidí, uvaří, pohlídá děti a podobně.

Developerské společnosti a architekti tímto směrem čím dál častěji upínají své vize. Tvrdí, že poptávka po bydlení pro více generací najednou se bude zvyšovat. Vzít si nemocného starého příbuzného do třípokojového paneláku je zkouška odolnosti pro obě dvě strany, ale bydlet společně v bezbariérovém domku se dvěma koupelnami a zahrádkou, je pohoda. V roce 2035 bude polovina české populace starší padesáti let a tak je logické, že bezbariérové byty či domy uzpůsobené pro život rodiny s dětmi i seniorem, budou žádané.

Vzor si můžeme vzít na dovolených v jižních zemích. Například v Řecku či Chorvatsku je běžné, že když lidé staví rodinný dům, počítají v něm s pokojem či bytem pro rodiče. Třeba jej pár let pronajímají turistům nebo využívají jako prostor pro hosty, ale až příbuzní budou potřebovat pomoc, mají kam jít. Nemusí řešit výměnu bytu, do kterého nevyjdou po schodech, ani místo v domově pro seniory, kterých je nedostatek a ještě znamenají nepříjemnou ztrátu soukromí.

Model soužití více generací opravdu nemusí být z nouze ctnost, jen je třeba mu dát přesná pravidla, podobně jako to dělali takzvaní vejminkáři před sto lety. Tady jsou ta nejdůležitější:

  1. Pokud se se senior rozhodne dát dům příbuzným a zároveň v něm chce dál bydlet, měl by o tom u notáře či právníka sepsat smlouvu. I z toho nejmilejšího vnoučka či neteře se může vyklubat vypočítavec, který jednou řekne: Ale ten dům je můj, tady to mám v katastru a pro vás jsem sehnal pěkný pokoj v domě důchodců, tam se vám bude líbit… Takže: city stranou, smlouva je nezbytností. Je v ní dobré přesně vymezit, jak bude probíhat placení plynu, elektřiny, vody, na co přesně má ten, kdo dům prodal, nárok. Chce to sílu a velké odhodlání nenechat se zviklat větami typu „Ale dědo, co si to o nás myslíte, to bychom přece neudělali.“
  2. Společně s darovací smlouvou se vyplatí uzavřít smlouvu o břemenu. V ní by mělo být obsaženo ustanovení, kdo všechno má výlučné doživotní právo nemovitost užívat. I když už tedy nebudete majitelem domu, nikdo vás z něj nemůže vystěhovat, i kdyby vaši potomci dům nakrásně prodali. To je to, čemu se říká doživotní vejminek.
  3. Když za vámi kdokoli z příbuzných přijde s žádostí o to, abyste mu domem ručili za půjčku, zachovejte se jako ukázkoví sobci. Ano, v tomto případě se to vyplatí. Neručte ani milované dceři ani zbožňovanému vnoučkovi. Příběhů, kdy lidé přišli o dům, protože ručili někomu, kdo nesplácel, je mnoho. A právě v případě starších lidí jsou to případy nejsmutnější.

Takže, když se naučíme těchto několik zásad a nedopustíme, aby nám láska k příbuzným zatemnila racionální uvažování, máme našlápnuto stát se spokojeným vejminkářem. Uvidíte, že v dalších letech jich bude přibývat.

Autor: V. Hofmanová

Zdroj: i60.cz