Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Pečující jsou dobře vychovaní

13. září 2018

Těm, kdo se rozhodli vzít na sebe povinnost péče o blízkého člověka, se někdy docela právem zdá, že stojí na okraji zájmu. Nejsou zajímaví pro zaměstnavatele ani politiky, připadají si jako malí sedření mravenci, kteří ztrácejí kontakt se světem i s přáteli, protože najednou mají úplně jiné priority.

Mohlo by je tedy potěšit, že se jejich zkušenostmi a starostmi zabývají sociologové, u nás například profesor HYNEK JEŘÁBEK z Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Před pěti lety vydal se svým týmem obsáhlou publikaci s názvem Mezigenerační solidarita v péči o seniory, která vznikla na základě devítiletého výzkumu života pečujících a hlavně na základě desítek vyslechnutých příběhů. Stačí pár minut hovoru s profesorem Jeřábkem a hned je jasné, že svou odbornou práci opírá i o vlastní zkušenost s pečováním.

Anebo to bylo obráceně? Nejdřív jste o někoho pečoval a to byl impulz k vašemu výzkumu?

Šlo to jaksi ruku v ruce. Dochovali jsme doma manželčinu maminku. Bylo to spíš na manželce a musím říct, že to trvalo několik let a že to nebylo lehké. V té době, kdy jsme manželka plus naši synové plus já, všichni plně zaměstnaní,  pečovali, jsem se s kolegy a kolegyněmi na fakultě pustil do výzkumu péče o seniory v českých rodinách.

Měli i vaši spolupracovníci podobné zkušenosti?

Všem svým kolegyním jsem říkal:  „Abyste mohly být dobrými členkami týmu, měly byste mít s tím tématem něco společného.“ Razím zásadu, že člověk se má zabývat především věcmi, které jsou mu blízké. Takže všichni, kdo jsme psali knížku o mezigenerační solidaritě v péči o seniory a dělali na tom projektu, jsme nebyli jen teoretici, všichni jsme se s tématem pečování osobně setkali. Někdo to zažil přímo v nejbližší rodině, jiný v blízkém okolí, někdo pečoval právě v době, kdy jsme se tím tématem zabývali, jiný už měl zkušenost z minulosti. Všichni jsme si uvědomovali jednu podstatnou věc – téma pečování je plné emocí, musíme tedy knihu napsat tak, aby to nebyly odosobněné vědecké texty, ale aby tam byly přítomné i ty emoce.

Všechny? Pozitivní, i negativní?

Já jsem nakonec v knížce ty negativní emoce nezdůrazňoval. Myslím, že stresujících a tíživých věcí se v souvislosti se seniory a pečováním dočteme spoustu. Ano, jedna kapitola tam klidně mohla být o tom, jak jsou lidé naštvaní na seniory, o které pečují, jak jsou unavení, bezradní… Vzpomněl jsem si ale na knížku Matky po e-mailu od paní doktorky Šiklové, na její rozhovory přítelkyň v důchodovém věku pečujících o staré maminky. Jedna se tam přiznává, jak je občas naštvaná na svou devadesátiletou matku, ale druhá jí říká: „No, ale ty jsi dobrá dcera, ty se o mámu staráš, přestože máš spoustu jiných problémů, ona tě dobře vychovala.“ Uvědomil jsem si, že lidé, kteří pečují, samozřejmě mívají zlost, vztek nebo různá trápení, přesto se ale neúnavně dál starají. Tudíž solidarita, láska, pozitivní přístup to nakonec převáží. Takže ta knížka je o solidaritě.

Zjistili jste během výzkumu i to, co napsala Jiřina Šiklová – že pečující jsou dobře vychovaní?

Ano, to vyplývalo ze všech příběhů, s nimiž jsme se setkali. Únava, bezradnost, špatná nálada, před takovými stavy občas pečující nestačí utéct. Důležité ale je, že se ti lidé rozhodli vzít na sebe odpovědnost a postarat se o svého blízkého. To jistě svědčí o tom, že se jim dostalo dobrého vychování.

Jak by asi vypadal průzkum ve skupině lidí, kteří se naopak rozhodli nepečovat? Umíte si představit i takovou vědeckou práci?

Ale takových výzkumů je celá řada! Zkoumají, čím lidé odůvodňují to, že se do pečování nepustí. Jako nejčastější důvod uvádějí, že pečování je velmi stresující činnost, pro kterou nemají vlohy a praxi. Pak se ovšem stane, že senior nebo postižený příbuzný zůstanou zapomenuti v nějakém domově a musí si na ně vzpomenout Český rozhlas, aby jim Ježíškova vnoučata koupila nějakou potřebnou věc.

Není pečování spíše záležitostí žen, do níž se muži zapojují hlavně tím, že po unavených manželkách nechtějí teplé večeře?

Není, mluvili jsme také s  muži, kteří se ujali pečování o člena rodiny, třeba jeden z nich se staral o starou maminku a tetu. Nebo vím o osmdesátiletém profesorovi, který vedle své vědecké práce, jíž se stále věnoval, pečoval ještě o nemocnou manželku. Muži si ovšem častěji nechají pomoci, využijí institucionální pomoc, nesnaží se všechno strhnout sami.

Takže se dá říct, že ženy přistupují k pečování jinak než muži?

Ano, zjistili jsme, že muži se snaží všechno technicky zvládnout, jde jim o to, aby vše bez problémů běželo, mají k pečování stejný morální přístup, ale nejsou takoví puntičkáři. Ženy naopak bývají staráním se o blízké zcela pohlcené, proto u nich i častěji dochází k vyhoření. Mnohem hůř si dokáží představit, že by je mohl někdo zastoupit. To je ten hlavní rozdíl: muž se umí o tu technickou stránku pečování podělit.

Zkoumali jste hlavně mezigenerační solidaritu. Opravdu se u nás zapojují různé generace?

K tomu dochází, když počet hodin, které věnuje jeden člen domácnosti pečování, přeroste určitou hranici. Podíváme-li se do tabulek v naší knize, zjistíme, že to je nejčastěji zhruba 42 hodin týdně. Jakmile nemocný nebo senior potřebují víc, už začínají pečovat dva lidi, nebo dokonce tři. V takových případech se opravdu projeví soudržnost rodiny.

A společné pečování ji zase naopak podpoří?

Ano, to platí, i když nemáme prokázáno, jestli ta rodinná soudržnost vede k  pečování, nebo jestli pečování vyvolává soudržnost. Co je dřív… Určitě se to ale navzájem posiluje – máme k sobě blízko, a tak pečujeme. Pečujeme, tím pádem máme k sobě ještě blíž.

Bylo něco, co vás během mnohaletého výzkumu hodně překvapilo?

Takových věcí bylo víc, ale zajímavé je třeba to, jak jsme na začátku k tématu pečování přistupovali. Napřed jsme říkali, že existují jen dva modely: pečujeme, nepečujeme. Pak jsme ale zjistili, že je celá škála možností mezi těmito dvěma hranicemi, lidé využívají pomoc institucí, terénních sester nebo denní ch stacionářů… Mezi pečující se dokonce dají zařadit i ti, kdo mají někoho blízkého v nějakém lůžkovém zařízení, ale pravidelně za ním docházejí, udržují citové vazby, takže jejich příbuzný tam není v izolaci. Prostě dochovají svého člověka tak, jak to jde nejlíp.

I tomu říkáte pečování?

Samozřejmě. Představme si třeba alzheimerovské pacienty, kteří trpí touto diagnózou už několikátý rok. Tam to funguje trochu jinak. I když se rodina sebevíc snaží a všichni jedou na doraz, tak to kolikrát nestačí. Začnou se vrstvit problémy, a když se rodina stará dál, často onemocní někdo z toho pečujícího týmu. Pak je tedy nevyhnutelné, aby nastoupila institucionální pomoc.

Stejně ale i v takových případech zůstává v pečujícím člověku výčitka: nezvládl jsem to…

Velmi často to tak je. Zahraniční odborná literatura je plná příběhů rodin, které už nemohly pečovat o seniory, musely je dát do nějakého zařízení a prakticky vždycky si to vyčítaly, vždycky tam bylo trauma. Člověk buď trpěl při péči, nebo trpěl, protože nepečoval. Když jsme se na tu problematiku ale podívali blíž, zjistili jsme, že traumata u lidí, kteří dlouho osobně pečovali a potom pochopili, že tu osobní péči už musí přenechat jiným, byla snesitelná – udělali, co mohli.

V knize používáte moc hezký a nadějný pojem – pečovatelská generace. Znamená to tedy, že tu takovou generaci máme? Jinak byste ji nemohli zkoumat a psát o ní.

Zatím tu takovou generaci máme. Našli jsme příběhy lidí, kteří pečují, známe je ze svého okolí, sami jsme pečování zažili … Ale je to bohužel spíš zpráva o minulosti než o budoucnosti. Spočetl jsem, že teď je potřeba dlouhodobě pečovat o 75 tisíc seniorů. Za třicet let to ale bude už 150 tisíc seniorů. Při současném trendu rozpadu rodinných vztahů a nedostatečné výchovy k mezigenerační solidaritě nebude růst potenciál pečovatelů. Obávám se, že bude spíš slábnout. Přitom domácí péče je ta nejlevnější. Každá institucionální péče stojí dvoj, troj, čtyřnásobek toho, co by mohla stát i státem podporovaná péče v rodině. Čili je neprozřetelné nepodporovat domácí pečovatele, nepřemýšlet nad rozvojem odlehčovací péče, nesnažit se pečujícím ulehčit život.

Teď se aspoň zavedlo dlouhodobé ošetřovné, ale spousta zaměstnavatelů s tím má velký problém.

Je tomu tak. Zaměstnání je pro pečující jednou z největších potíží. Zaměstnavatelé často nechápou, o co jde. Podřízený, který si chce vzít volno, aby se postaral o člena rodiny, se jim nehodí. Hodně by do budoucna pomohly i flexibilní úvazky. Poté, co jsme vydali knížku o mezigenerační solidaritě, začali jsme je propagovat. A chtěli jsme také, aby lidé měli možnost vrátit se do zaměstnání, když přestanou pečovat. Dobře víme, že mnoho pečujících trápí nejistota. V zaměstnání jsou bráni jako někdo, kdo absentuje. Když člověk převezme péči o člena rodiny třeba v 56 letech a do práce se chce vrátit za dva tři roky, už o něj není zájem. Hodně se na tom podepsalo i posunutí věku odchodu do důchodu. Dřív se ženy mohly věnovat péči o staré rodiče už před šedesátkou, protože měly nárok na důchod. Tím pádem jsme přišli o velkou část pečovatelek. Když se propočítávají přínosy prodlužování věku odchodu do důchodu, na tenhle úhel pohledu žádná vláda nemyslí.

 

Co by mohlo, pane profesore, pomoci?

To, co můžeme sami hodně ovlivnit, je výchova k té mezigenerační solidaritě. Zkušenosti s pečováním – buď minulé, nebo současné – má u nás asi 25 procent lidí. Což není tak málo! Pravděpodobnost, že někdo bude sám pečovat o své blízké, je v této kategorii lidí podstatně vyšší. Takže vychovávejme své děti, vezměme je do hry, ukažme vnoučatům, že můžou posedět s prababičkou a povídat si s ní, vezměme své dcery a syny, ať nám s péčí pomůžou, a až budeme sami staří, tak máme větší šanci, že se o nás někdo aspoň trošku postará. A další čísla: všude v literatuře, ať už je to anglosaská nebo severská, se vždycky opakuje: 80 procent lidí chce zemřít doma a 80 procent jich umírá v institucích. A vždy je tam napsáno: pokud to jde, je lepší mobilní péče, která se dostane do domu než ta institucionální. Mysleme na to a vyžadujme ji, nepohrdejme jí, nebojme se jí. My jsme si během práce na projektu vždycky velmi vážili toho, když jsme slyšeli: dochovali jsme maminku, dochovali jsme tatínka… Když pak na parte vidíte, že maminka zemřela v kruhu rodinném v 89 letech, je to něco, na co mohou být její příbuzní pyšní.

Marcela Kašpárková