Články

Zajímá Vás, co se okolo děje? Přečtěte si naše zprávy a postřehy k dění.

Na co myslíme, než zemřeme

6. srpna 2018

 „Chcete vědět co se bude dít, až se vaše tělo začne vypínat?“ Seděly jsme s maminkou v domě mých rodičů v Coloradu a proti nám sestřička z hospice. Maminka už měla za sebou všechny způsoby léčení rakoviny prsu. Ještě před měsícem byla schopna každý den venčit psa v okolních horách a jela s tatínkem do Austrálie. Teď byla zesláblá, vyčerpaná nemocí, chemoterapií a léky proti bolesti.

Maminka sama se rozhodla, že už nechce další chemoterapie a její lékař ji v tom podpořil. Sama ho také požádala, aby do hospice zavolal. Přesto jsme nebyly na takovou otázku připraveny. Podívaly jsme se s maminkou na sebe, obě trochu v šoku. Ale vlastně se nám oběma ulevilo. Maminka byla za šest a půl roku léčby v péči dvou praktických lékařů, šesti onkologů, kardiologa, několika radiologů, sester ve dvou chemoterapeutických střediscích a chirurgů na třech různých klinikách a pokud vím, nikdo s ní za celou tu dobu nepromluvil o tom, jaké to je umírat. Existuje pro to dobrý důvod.

„Někdy v období posledních dvou týdnů před smrtí nastává chvíle, kdy už je umírající příliš nemocný, příliš spavý nebo příliš mimo sebe na to, aby dokázal říct, co se s ním děje,“ říká Margaret Campbell, profesorka pečovatelství na Wayne State University, která pracuje v paliativní péči už desítky let. To, jak se o smrti mluví, je založené spíše na tom, co rodina, přátelé a zdravotníci okolo umírajícího vidí, než co on skutečně prožívá.

Jak se člověk cítí, když umírá?

James Hallenbeck, specialista na paliativní péči na Stanfordské univerzitě, často přirovnává umírání k černým dírám. „Dokážeme vidět efekt černých děr, ale je extrémě složité, ne-li nemožné, nahlédnout do nich. Vtahují člověka tím silněji, čím blíž k nim je. Když člověk překročí ‚horizont událostí‘, fyzikální zákony se zřejmě začnou měnit.“ Jak se tedy člověk skutečně cítí, když umírá? Přestože věda bádá o smrti stále intenzivněji, skutečná fyzická zkušenost umírání, posledních pár dní nebo okamžiků, zůstává zahaleno tajemstvím. Medicína teprve začíná nakukovat přes obzor. Až do doby zhruba před sto lety se skoro všechno umírání odehrávalo velice rychle.

S moderní medicínou je však možné konec života protahovat výrazně déle než bylo dříve představitelné. V dnešní době Američané, kteří mají přístup k lékařské péči, umírají postupně na dlouhodobá onemocnění jako je většina terminálních stádií rakoviny, důsledky cukrovky nebo demence. Daleko méně častá je rychlá smrt z důvodu, řekněme, úrazu v hospodářství nebo chřipky. Podle nejnovějších dat z Center pro kontrolu chorob Američané nejčastějí umírají na onemocnění srdce, rakovinu nebo chronická onemocnění plic.

U těch, kteří umírají postupně, se často vyskytuje závěrečný rychlý skluz, který nastává v posledních dnech života. Tato fáze se nazývá „aktivní umírání“. Ve svém průvodci paliativní péčí pro praktické lékaře (Palliative Care Perspectives) Hallenbeck píše, že lidé v tomto období ztrácejí smysly a potřeby v určitém pořadí. „Nejdříve přestávají cítit hlad a potom žízeň. Následuje řeč a po ní zrak. Poslední smysly, které zůstávají, jsou obvykle sluch a hmat.“ Zdá se, že to, jestli umírání bolí nebo jak moc je bolestivé, se liší podle okolností. „V případě některých onemocnění se bolesti nelze vyhnout,“ píše Campbell.

Pokud se jim dostane dobré a komplexní léčby bolesti, mohou zemřít klidně

„Někteří pacienti prostě jenom velmi, velmi zestárnou a postupně poklidně usínají.“ Ani když trpíte chorobou, která je spojovaná s bolestí, nemusí to znamenat, že budete muset vytrpět bolestivé umírání. Většina lidí, kteří umírají na rakovinu, potřebuje léky na bolest, aby netrpěli, podotýká Campbell s tím, že to většinou funguje. „Pokud se jim dostane dobré a komplexní léčby bolesti, mohou zemřít klidně,“ píše. Když lidé zeslábnou natolik, že už nedokážou kašlat ani polykat, začnou někteří vydávat zvláštní chrčení. Tento zvuk může působit hrozivě, jako kdyby pacient trpěl. Ale podle lékařů zřejmě utrpení nepociťuje. Z vědeckých výzkumů se zdá, že fenomén, běžně zvaný smrtelný chropot, pravděpodobně nebolí. K tomu všemu je navíc těžké zjistit s určitostí, jak moc pacienti trpí, protože většina umírajících v posledních dnech nebo hodinách přestane vnímat nebo ztratí vědomí. „Všeobecně se domníváme, že když se lidský mozek nachází v komatózním stavu nebo přestává reagovat, může se vnímání – tedy to, co pociťuje – také výrazně snížit,“ říká David Hui, onkolog a specialista na paliativní péči, který se věnuje výzkumu znamení provázejících blížící se smrt.

„Můžete si uvědomovat, co se s vámi děje, ale také nemusíte.“ Necelé dva týdny po našem rozhovoru se sestrou z hospice se maminka dostala do stavu, kdy byla jen výjimečně při vědomí. Když byla vzhůru, byla tu s námi jen ta úplně základní část její osoby. Ta část, která říkala jejím nohám, jak dojít do koupelny, která řídila automatické pohyby při čištění zubů a následné opláchnutí umyvadla. Ale její mysl se poprvé odvrátila od jejích dětí a manžela.

Je mysl úplně pryč?

Chtěla jsem vědět, o čem přemýšlí, kde se její mysl nachází. Když jste u lůžka umírajícího člověka, který nijak nereaguje, je to pocit, jako byste zjišťovali, zda je někdo doma pohledem do okna zataženého tlustými závěsy. Spí? Sní? Děje se něco nadpřirozeného? Je mysl úplně pryč? David Hovda, ředitel UCLA Brain Injury Research Center (Výzkumného centra pro poškození mozku), říká, že u mnoha umírajících lidí „dělá mozek to samé co tělo, tedy začne obětovat ty oblasti, které jsou méně nezbytné pro přežití“. Jak tedy člověk stárne, začíná pomalu ztrácet své schopnosti. Nejdříve ty složitější, plánovací, později ty, které se týkají jeho těla a jeho sebe-uvědomění.

„Jak se mozek mění a začíná umírat, začínají se výrazně stimulovat různé jeho části a jednou z nich je i část ovlivňující zrak,“ vysvětluje Hovda. „A tak se stane, že lidé začnou vidět světlo.“

Nedávné výzkumy také přinášejí důkazy o tom, že zostření smyslů, které někteří lidé prožili, odpovídá tomu, co víme o reakci mozku na umírání. Jimo Borjigin, neurovědkyně na michiganské univerzitě, se o toto téma začala poprvé zajímat, když si všimla něčeho zvláštního, co se dělo v mozku zvířat při jiném experimentu: těsně před tím, než zvířata zemřela, hodnoty neurochemických látek v mozku se prudce zvýšily. Vědci sice věděli, že mozkové neurony dál pracují i po tom, co člověk zemře, ale tohle bylo něco jiného. Neurony vylučovaly úplně novou látku a to ve velkém množství.

„Mnoho těch, kteří přežili srdeční zástavu, popisují, že v době, kdy byli v bezvědomí, zažil jejich mozek něco úžasného,“ popisuje. „Viděli světla a shodují se, že to, co prožívali, bylo ‚skutečnější než skutečnost‘.“ Vědkyně si uvědomila, že toto prudké vyloučení neurochemických látek by mohlo pomoci vysvětlit popisované pocity. Borjigin a její tým provedli experiment. Uspali osm krys a pak jim zastavili srdce. „Najednou se všechny části jejich mozků sesynchronizovaly,“ vypráví. Mozky krys ukazovaly větší sílu v různých frekvenčních vlnách a také takzvanou koherenci – elektrickou aktivitu z různých částí mozku, jak se spojuje dohromady. „Když se na něco soustředíte, snažíte se vybavit si nějaké slovo nebo obličej, prostě když provozujete vysokoúrovňovou kognitivní aktivitu, tyto ukazatele se zvýší,“ pokračuje Borjigin.

„Tyto parametry jsou běžně sledované při studiu lidského vědomí u osob, které jsou v bdělém stavu. Proto jsme se domnívali, že pokud jste bdělý nebo stimulovaný, měly by se v umírajícím mozku tyto parametry také zvýšit. A přesně to se stalo.“

Předsmrtné sny pacientů byly často natolik intenzivní, že se přenesly do bdělého stavu a umírající je pociťovali jako skutečnost

V posledních týdnech života, když se zdálo, že mysl mojí maminky pluje většinu času někde daleko, stávalo se, že zvedla ruce do vzduchu a přebírala tam něco neviditelného. Jednou jsem chytla její ruce do svých a zeptala se jí, co to dělala. „Uklízela,“ odpověděla a zasněně se usmívala. Tento napůl bdělý a napůl snový stav je u umírajících běžný. Tým vědců vedených Christopherem Kerrem v hospici nedaleko Buffalo ve státě New York přímo provedl výzkum snů umírajících lidí. Osmdesát osm procent dotazovaných mělo alespoň jeden sen nebo vizi. A tyto sny byly obvykle pociťovány jako odlišné od běžných snů. Jednak se zdály být jasnější, skutečnější. „Předsmrtné sny pacientů byly často natolik intenzivní, že se přenesly do bdělého stavu a umírající je pociťovali jako skutečnost,“ píší vědci v časopise Journal of Palliative Medicine.

Útěšné sny

Sedmdesát dva procent pacientů snilo, že se setkává s lidmi, kteří už byli mrtví. Padesát devět procent umírajících popisovalo, že se jim zdálo, že se připravují na dalekou cestu. Dvacet osm procent ve snu prožívalo významné zážitky z minulosti. Rozhovory s pacienty probíhaly každý den, takže jeden člověk často popisoval několik snů o různých tématech. Pro většinu pacientů byly tyto sny útěšné a pozitivní. Podle vědců tyto sny často pomáhaly zmírnit strach ze smrti. „Převažující kvalita předsmrtných snů/vizí byl pocit osobního smyslu, který pro pacienta často měl emocionální význam,“ píší dále. V posledních hodinách života pacientů, po tom, co přestali jíst, pít a ztratili zrak, „zavře většina umírajících lidí oči a vypadá jako by spala,“ říká Hallenbeck, paliativní specialista ze Stanfordu. „Od této chvíle […] už se můžeme jen dohadovat, co se skutečně děje. Já si myslím, že se nejedná o kóma, stav bezvědomí, jak se domnívá mnoho rodin a zdravotníků, ale o něco jako bytí ve snu.“ Přesný okamžik, kdy se tohle stane – kdy se člověk ponoří do snu, nebo dokonce kdy začne umírat – se dá jen těžko určit.

Tak tomu bylo i v případě mojí maminky. Jednoho zasněženého rána jsem maminku opatrovala ještě s dvěma jejími kamarádkami. Byly jsme v maminčině knihovně, kam jsme ji přesunuly, protože se tam vešla polohovací postel. Maminka vypadala v šedém světle zimního rána mírumilovně a my jsme stály porůznu kolem postele a poslouchaly, jak chraplavě dýchá. Nedělala žádné dramatické pohyby, ani nedala jinak najevo, že se chystá nás opustit. Neotevřela oči, ani se náhle neposadila. Naposledy se nadechla, jen trochu hlasitěji, a zemřela.

„Je to jako když začíná bouře,“ říká Hallenbeck. „Vlny se začnou zvedat. Ale nikdy nedokážete říct, kdy přesně se začaly zvedat. […] Vlny jsou stále vyšší a vyšší a potom člověka odnesou na moře.“

Článek původně vyšel na webu The Atlantic. převzato z webu Cesty domů.

Přeložila: Magdalena Pehalová